Tag: směrnice
Rizika pro providery vyplývající z návrhu nové směrnice EU
Harmonizováním a rozšiřováním legislativy v oblastech informačních technologií se Evropská unie snaží přizpůsobovat rychlým změnám a zároveň zabránit roztříštěnosti vnitřního trhu. V září 2016 přijala Evropská komise návrh směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu. Návrh směrnice stanoví mimo jiné nová pravidla pro udělování licencí, jakož i pravidla, jejichž cílem je zajistit řádné fungování trhu pro užívání autorských děl a jiných předmětů ochrany.
Směrnice dle všeho však obsahuje i některé problematické aspekty pro poskytovatele služeb informační společnosti (dále jen „Poskytovatel“).
Jedná se například o problematiku tzv. datových úložišť. Do uložiště si uživatel uloží data a následně je může sám užívat nebo šířit. Právní úprava v současné době je postavena na tzv. režimu bezpečného přístavu a v zásadě vylučuje nebo silně omezuje povinnost dohledu nad uživatelským obsahem ze strany Poskytovatele. Konkrétně režim bezpečného přístavu vylučuje odpovědnost Poskytovatele za data či obsah uložený uživatelem za dvou podmínek: (i) Poskytovatel neví o tom, že uložený obsah je protiprávního charakteru, a (ii) Poskytovatel nekontroluje jednání uživatele. Výhodu tohoto režimu Poskytovatel ztrácí, pokud nepřistoupí k odstranění nebo znepřístupnění uživatelského obsahu neprodleně poté, kdy se o protiprávnosti obsahu dozví. Tento systém kontroly tak funguje na zásadě pasivního působení Poskytovatele, který aktivně reaguje jen na důvodné podněty ke kontrole a případně odstranění obsahu.
Návrh směrnice ale počítá s tím, že Poskytovatelé ukládající velké množství chráněného obsahu nahrávaného uživateli a zpřístupňující je veřejnosti, mají aktivně přijmout ve spolupráci s nositeli (autorských) práv opatření, která zajistí fungování dohod s nositeli práv ohledně užití jejich děl nebo zabrání dostupnosti děl a jiných předmětů ochrany. To bude z hlediska Poskytovatelů samozřejmě problematické. Návrh úpravy také umožňuje různou intepretaci. Vláda ČR tak ve svém vyjádření požaduje upřesnění definic, které jsou klíčové pro správnou implementaci tohoto nového evropského práva. Nejasné je například zřejmě vymezení „velkého množství“ děl, pod kterým si lze představit takových děl desítky, stovky, tisíce, atd. Rovněž je ne zcela jasný okruh děl, kterých se má nová regulace týkat. V navrhované podobě by se úprava totiž nejspíše vztahovala i na poskytovatele úložišť pro soukromé fotografie nebo krátká videa, která je možno sdílet s veřejností. To nedává příliš velký smysl. Vláda ČR také projevila obavy o nadměrnou ekonomickou zátěž Poskytovatelů při provádění nově požadované kontroly.
Dalším zádrhelem Návrhu směrnice je nevyjasnění jejího dopadu na současnou úpravu. Pokud by nová úprava měla platit vedle té stávající, kterou nenahrazuje ale jen doplňuje, je částečně neslučitelná se shora popsaným režimem bezpečného přístavu.
Tak rozsáhlá plošná kontrola by byla i v rozporu se současnou judikaturou Soudního dvora EU, která stanoví, že takový systém kontroly by byl v nesouladu s požadavkem zajištění spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práva duševního vlastnictví a ochranou svobody podnikání.
Zákaz prodeje luxusního zboží na online tržištích v rozhodnutí SDEU
13.1.2018
Nezařazené
Comments Off on Zákaz prodeje luxusního zboží na online tržištích v rozhodnutí SDEU
Jaroslav Tajbr
Dle poměrně zajímavého, a v mnoha ohledech přelomového, rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie z prosince minulého roku ve věci Coty mohou nyní dodavatelé luxusního zboží zakázat svým autorizovaným distributorům jeho prodej přes tzv. online tržiště.
Luxusní značky tedy již nadále nebudou moci být bez omezení prodávány na online platformách jako je Amazon, eBay, či české a slovenské Aukro (a Allegro v Polsku). Soudní dvůr tím aproboval dřívější názor generálního advokáta Wahla[1], když stanovil, že v systémech selektivní distribuce zboží je možné omezit prodeje na internetových tržnicích, pokud je to nutné k vzhledem k zachování luxusní povahy zboží.
Soudním dvorem byl rozhodován spor mezi společností Coty Germany GmbH, dodavatelem luxusních kosmetických výrobků, mezi jejíž vlajkové lodě patří kosmetika jako je Calvin Klein a Chloé, a německou společností Parfümerie Akzente GmbH, distributorem těchto výrobků na základě uzavřené smlouvy v systému selektivní distribuce. Selektivní distribuce ve zkratce znamená, že výrobky mohou na trhu dále prodávat pouze předem schválení, tedy tzv. autorizovaní, distributoři, kteří splňují celou řadu povinností a podmínek za účelem ochrany zachování definovaných standardů prodeje těchto výrobků.
Společnost Parfümerie Akzente GmbH prodávala luxusní výrobky nejen prostřednictvím sítě různých kamenných obchodů a butiků, ale i na portálu amazon.de. Dle Coty Germany GmbH tím však byly porušeny podmínky uzavřené distribuční smlouvy. Ta sice povolovala prodej na internetu, ale pouze při dodržení striktních podmínek. Konkrétně toto omezujíc a ze strany Parfümerie Akzente namítané ustanovení znělo: „distributor je oprávněn nabízet a prodávat výrobky na internetu, avšak může tak činit pouze pod podmínkou, že internetový prodej probíhá prostřednictvím ‚elektronické výkladní skříně‘ schválené prodejny“. Jedním z hlavních požadavků společnosti Coty Germany GmbH rovněž bylo zajištění ochrany luxusní povahy výrobků – způsob a forma online prodeje měla dostatečně zdůrazňovat a posilovat luxusní charakter značek a nemohla být prováděna pod jiným obchodním názvem nebo neschváleným třetím subjektem.
Parfümerie Akzente GmbH nesouhlasila s těmito podmínkami a odmítla zastavení distribuce na Amazonu, neboť tato jí generovala nemalý obrat. Coty Germany GmbH se tak žalobou u vnitrostátního soudu domáhala zákazu distribuce výrobků sporné značky prostřednictvím platformy „amazon.de“. Vnitrostátní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že je smluvní ustanovení upravující online prodej zakazující prodej na amazan.de v rozporu s německým zákonem proti omezováním hospodářské soutěže. Odvolací soud Oberlandesgericht Frankfurt am Main se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru ohledně případu několik předběžných otázek, především ohledně výkladu článku 101 SFEU a jeho aplikace.
SDEU následně rozhodl[2] takto:
Systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s ustanovením 101 odst. 1 SFEU v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, tato kritéria nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné. Článek 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání předmětnému smluvnímu ustanovení o online prodeji, které zakazuje schváleným distributorům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, aby k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem využívali platforem třetích stran za účelem zajištění luxusní povahy uvedených výrobků, je stanoveno jednotně, není uplatňováno diskriminačním způsobem a je přiměřené sledovanému cíli. Článek 4 nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě musí být vykládán v tom smyslu, že za okolností vymezených v této věci nepředstavuje zákaz využívat k internetovému prodeji viditelným způsobem služeb třetích podniků ani omezení okruhu zákazníků ve smyslu tohoto nařízení, ani omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu uvedeného nařízení.
Výše zmíněný Rozsudek Soudního dvora znamená zajímavý přelom pro účastníky selektivních distribučních systémů, kteří prodávají výrobky na internetu. Rozsudek také řeší určité nejasnosti vyvolané předešlou judikaturou evropského soudu. Soudní dvůr nyní jasně řekl, že výrobci určitého zboží mají možnost omezit jeho prodej prostřednictvím online tržišť. Je však nutné zdůraznit, že tento závěr neplatí bezvýhradně a uplatní se pouze u zboží, jehož charakter vyžaduje selektivní distribuci (tedy zejména o luxusní nebo technologicky náročné výrobky, u nichž luxus, kvalita a správné používání jsou jedním z definičních znaků). Také bude nutné při praktické aplikaci tohoto rozsudku zvážit celou řasu dalších okolností, jako například stav distribuční sítě v konkrétní členské zemi EU, převažující formy prodeje, charakter internetových tržišť apod. Jinými slovy nelze mít za to, že tento rozsudek se do budoucna bude vztahovat na distribuci jakéhokoliv (byť i luxusního zboží) na všech on-line prodejních platformách.
[1] http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?qid=1507736908900&uri=CELEX:62016CC0230
[2] http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-230/16
intellectual propertyinternetprávoSDEUsměrnicesoudní dvůr evropské unie