Ve svém nedávném rozhodnutí[1] se Ústavní soud ČR zabýval problémem, zda lze v občanském soudním řízení použít nahrávku telefonátu pořízenou v rámci monitorovaného hovoru jako důkaz. Dospěl k závěru, že za určitých okolností ano.
V posuzovaném případě se monitorovaný telefonický hovor týkal obchodní nabídky společnosti, která telefonicky nabízela poskytování prostoru pro uveřejnění údajů na internetu. Tato společnost tvrdila, že při telefonickém hovoru došlo k platnému uzavření smlouvy, což protistrana odmítala. Nejednalo se o hovor soukromé povahy, ale o komunikaci vedenou při provozování podnikatelské činnosti obou subjektů. Druhá strana hovoru byla současně na začátku telefonátu upozorněna, že hovor je monitorován. Stěžovatelka se v řízení vedeném před okresním soudem po protistraně marně domáhala zaplacení částky cca. 6.000 Kč. Žalovaná částka měla představovat cenu sjednanou právě v rámci výše uvedeného telefonického hovoru za služby nabízené stěžovatelkou. Okresní soud žalobu zamítl. Soud argumentoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat uzavření smlouvy. Stěžovatelkou navrženým klíčovým důkazem byla nahrávka telefonního hovoru, z něhož uzavření smlouvy mělo plynout. Nahrávku vyhodnotil soud jako nepřípustný důkaz. Dle okresního soudu totiž „monitorování“ nezahrnuje „uchování záznamu pro pozdější eventuální použití“. Soud se domníval, s odkazem na předchozí rozhodovací praxi vyšších soudů, že souhlas žalované s monitorováním telefonního hovoru umožňuje pouze sledování komunikace v reálném čase, ale není možné pod něj zahrnout pořizování zvukového záznamu. Souhlasem s monitorováním hovoru totiž dle soudu nelze nahradit souhlas s pořizováním a použitím zvukového záznamu. Okresní soud použil jako argument pro zamítnutí žaloby i ochranu listovního tajemství, resp. tajemství písemností a záznamů.
Stěžovatelka s tímto výkladem nesouhlasila a následně se obrátila na Ústavní soud ČR (vzhledem k výši žalované částky nebylo odvolání ani další opravné prostředky možné). V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozsudkem okresního soudu bylo porušeno její ústavou dané právo na soudní ochranu. Ústavní soud stížnost vyslyšel. Soud se totiž neztotožnil s názorem okresního soudu, že by pořízená nahrávka telefonátu byla nezákonně pořízená a stala se proto nepoužitelnou před soudem. Již dřívější soudní praxe, včetně předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, připustila provedení důkazu v civilním řízení záznamem telefonického rozhovoru pořízeného se souhlasem nahrávaného účastníka. V tomto konkrétním případě byl druhý účastní telefonátu na začátku hovoru výslovně upozorněn na to, že telefonát je monitorován. Výklad provedený okresním soudem byl dle názoru Ústavního soudu zúžený, neboť monitorování nemusí zahrnovat pouze sledování hovoru v reálném čase, ale je možné i využití nahrávky i pro budoucí potřeby.
Podle názoru Ústavního soudu byla chybná i argumentace okresního soudu ochranou listovního tajemství, resp. tajemství písemností a záznamů. Porovnává-li se právo na soudní ochranu a právo na ochranu soukromí, což jsou obě práva ústavou zaručená, je nutno dle názoru Ústavního soudu v daném případě upřednostnit právo na soudní ochranu. Je totiž zřejmé, že monitorovaný telefonát se týkal jednání mezi dvěma podnikateli a žalovaná o monitorování hovoru věděla. Dle Ústavního soudu tak nepředstavuje provedení důkazu nahrávkou telefonátu, v rámci něhož měla být učiněna a akceptována obchodní nabídka, nepřijatelný zásah do práva na ochranu soukromí.
Ústavní soud se v řízení vůbec nezabýval otázkou, zda v rámci daného telefonátu skutečně k uzavření smlouvy došlo. To bude muset být předmětem zkoumání okresního soudu, kam se spor vrací.
[1] nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2299/17, https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2018/II._US_2299_17_na_web.pdf
Nahrávka telefonátu jako důkaz
30.3.2018
Nezařazené
Comments Off on Nahrávka telefonátu jako důkaz
Jaroslav Tajbr
Ve svém nedávném rozhodnutí[1] se Ústavní soud ČR zabýval problémem, zda lze v občanském soudním řízení použít nahrávku telefonátu pořízenou v rámci monitorovaného hovoru jako důkaz. Dospěl k závěru, že za určitých okolností ano.
V posuzovaném případě se monitorovaný telefonický hovor týkal obchodní nabídky společnosti, která telefonicky nabízela poskytování prostoru pro uveřejnění údajů na internetu. Tato společnost tvrdila, že při telefonickém hovoru došlo k platnému uzavření smlouvy, což protistrana odmítala. Nejednalo se o hovor soukromé povahy, ale o komunikaci vedenou při provozování podnikatelské činnosti obou subjektů. Druhá strana hovoru byla současně na začátku telefonátu upozorněna, že hovor je monitorován. Stěžovatelka se v řízení vedeném před okresním soudem po protistraně marně domáhala zaplacení částky cca. 6.000 Kč. Žalovaná částka měla představovat cenu sjednanou právě v rámci výše uvedeného telefonického hovoru za služby nabízené stěžovatelkou. Okresní soud žalobu zamítl. Soud argumentoval, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat uzavření smlouvy. Stěžovatelkou navrženým klíčovým důkazem byla nahrávka telefonního hovoru, z něhož uzavření smlouvy mělo plynout. Nahrávku vyhodnotil soud jako nepřípustný důkaz. Dle okresního soudu totiž „monitorování“ nezahrnuje „uchování záznamu pro pozdější eventuální použití“. Soud se domníval, s odkazem na předchozí rozhodovací praxi vyšších soudů, že souhlas žalované s monitorováním telefonního hovoru umožňuje pouze sledování komunikace v reálném čase, ale není možné pod něj zahrnout pořizování zvukového záznamu. Souhlasem s monitorováním hovoru totiž dle soudu nelze nahradit souhlas s pořizováním a použitím zvukového záznamu. Okresní soud použil jako argument pro zamítnutí žaloby i ochranu listovního tajemství, resp. tajemství písemností a záznamů.
Stěžovatelka s tímto výkladem nesouhlasila a následně se obrátila na Ústavní soud ČR (vzhledem k výši žalované částky nebylo odvolání ani další opravné prostředky možné). V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozsudkem okresního soudu bylo porušeno její ústavou dané právo na soudní ochranu. Ústavní soud stížnost vyslyšel. Soud se totiž neztotožnil s názorem okresního soudu, že by pořízená nahrávka telefonátu byla nezákonně pořízená a stala se proto nepoužitelnou před soudem. Již dřívější soudní praxe, včetně předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, připustila provedení důkazu v civilním řízení záznamem telefonického rozhovoru pořízeného se souhlasem nahrávaného účastníka. V tomto konkrétním případě byl druhý účastní telefonátu na začátku hovoru výslovně upozorněn na to, že telefonát je monitorován. Výklad provedený okresním soudem byl dle názoru Ústavního soudu zúžený, neboť monitorování nemusí zahrnovat pouze sledování hovoru v reálném čase, ale je možné i využití nahrávky i pro budoucí potřeby.
Podle názoru Ústavního soudu byla chybná i argumentace okresního soudu ochranou listovního tajemství, resp. tajemství písemností a záznamů. Porovnává-li se právo na soudní ochranu a právo na ochranu soukromí, což jsou obě práva ústavou zaručená, je nutno dle názoru Ústavního soudu v daném případě upřednostnit právo na soudní ochranu. Je totiž zřejmé, že monitorovaný telefonát se týkal jednání mezi dvěma podnikateli a žalovaná o monitorování hovoru věděla. Dle Ústavního soudu tak nepředstavuje provedení důkazu nahrávkou telefonátu, v rámci něhož měla být učiněna a akceptována obchodní nabídka, nepřijatelný zásah do práva na ochranu soukromí.
Ústavní soud se v řízení vůbec nezabýval otázkou, zda v rámci daného telefonátu skutečně k uzavření smlouvy došlo. To bude muset být předmětem zkoumání okresního soudu, kam se spor vrací.
[1] nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2299/17, https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2018/II._US_2299_17_na_web.pdf