Tag: intellectual property
Torrenty u Evropského soudního dvora
The Pirate Bay je online portál, kam uživatelé ukládají specifický typ souborů, tzv. torrenty. Na rozdíl od standardní komunikace klient-server umožňuje torrent při užití vhodného programu vzájemné sdílení obsahu více klientů (uživatelů), který je uložen v jejich počítačích. Tímto způsobem je sdíleno také velké množství obsahu, k jehož šíření nedal autor svolení. Jedná se o filmy, programy, knihy, počítačové hry, a další materiály, podléhající autorskému právu. Dochází tím obvykle k porušování autorských práv a autorům vzniká nelegálním nakládáním s chráněným obsahem újma, často ve značném rozsahu.
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 14.7.2017 se týká právě této problematiky. Stichting Brein, nadace zastupující zájmy nositelů autorských práv, požadovala po společnostech poskytujících přístup k internetu, Ziggo BV a XS4ALL Internet BV, blokaci doménových jmen a IP adres výše popisované The Pirate Bay. SDEU obdržel předběžnou otázku od nizozemského soudu, zda-li prostřednictvím Pirate Bay dochází ke sdělování autorských děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/EC. Tato směrnice poskytuje zásadní ochranu všem autorským právům.
V rámci předběžné otázky bylo nizozemským soudem konstatováno, že The Pirate Bay:
1) vytváří a udržuje systém, v rámci něhož se uživatelé internetu mezi sebou propojují za účelem sdílení fragmentů děl nacházejících se v jejich vlastních počítačích;
2) provozuje internetovou stránku, z níž mohou uživatelé zpřístupňovat online soubory torrent, které odkazují na fragmenty těchto děl, a
3) indexuje soubory torrent umístěné online na této internetové stránce, a tím, že je kategorizuje tak, že fragmenty těchto děl, na něž odkazují, mohou být nalezeny a uživatelé si tato díla mohou stáhnout (jako celek) do svých počítačů.
Dle SDEU se jednalo o sdělování díle veřejnosti, neboť okolnosti tohoto případu postačují k naplnění ustanovení článku 3 odst 1 směrnice 2001/29 – dílo bylo zpřístupněno veřejnosti takovým způsobem, že osoby, které ji tvoří, mohou mít k tomuto dílu přístup v individuálně zvoleném místě i okamžiku, bez ohledu nato, zda tuto možnost využijí či nikoliv. Tvrzení, že jde o sdělování veřejnosti dále podporuje fakt, že sdílení se týká blíže neurčeného vysokého počtu osob, dle dostupných informací v řádech milionů. Judikát C-466/12 stanovil, že uvedení hypertextového odkazu na chráněné dílo, které je uložené na stránce jiné bez jakéhokoliv omezení přístupu, poskytuje přímý přístup k těmto dílům. The Pirate Bay umožňuje velmi jednoduše přístup k odkazům na chráněná díla. The Pirate Bay je na základě uvedených argumentů vědomým zprostředkovatelem přístupu k dílům chráněným zákonem. Ze strany provozovatelů The Pirate Bay byly prováděny aktivní zásahy do databáze, konkrétně třídění, odstraňování a další filtrace torrentů. Portál navíc umožňuje skrze indexaci torrentů jejich snadné vyhledávání, sdílení a nabízí přehledné řazení dle jejich povahy a dalších kritérií. Díla na této platformě byla zpřístupňována uživateli, ale je zřejmé, že provozovatelé The Pirate Bay o zpřístupnění těchto děl nemohly nevědět – naopak svým jednáním aktivně napomáhali co nejjednoduššímu přístupu k těmto dílům. V neposlední řadě je portál The Pirate Bay díky návštěvnosti zdrojem značných příjmů z prezentované reklamy.
SDEU tedy rozhodl, že se v případě The Pirate Bay jedná o sdělování autorských děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/EC a již takto prováděné samotné odkazování na chráněná díla je nelegální.
Duševní vlastnictví: změna v rozhodování o ochranných známkách v Číně
Není žádným překvapením, že čínský trh je v dnešní době pro spoustu podnikatelů lukrativní. Čína není v hledáčku podnikatelů jen za účelem výroby zboží. V čínském prostředí však existuje také několik „háčků“ právního charakteru, které můžou podnikatelům obchody ztížit. Určitá rizika vyplývají z tamního systému registrace ochranných známek a jejich ochrany. Čína využívá tzv. „first-to-file“ systém, který je založený na téměř výlučném principu, že subjekt, který si první ochrannou známku v daném odvětví zaregistruje, se stává jejím vlastníkem. Podobně funguje v našem prostředí například registrace internetových domén. To umožňuje profitovat různým podnikavcům z registrace značek již známých nebo značek s velkým potenciálem. Vlastníkem ochranné známky i světově známých podniků se proto může z různých důvodů stát v Číně v zásadě kdokoliv.
Padělané produkty pak bývají propagované původní reklamou či kopiemi originálních reklam a dokumentů. Dokonce se stává i to, že originálnální produkty jsou na čínském území (například celními orgány) zadrženy, protože právoplatným vlastníkem známky v Číně se stal někdo jiný. Zadržené originální produkty poté mohou být uvolněny například po zaplacení (licenčního) poplatku za užití známky, který určí vlastník známky v Číně. V horším případě může být výrobce nucen se značky na produktu vzdát a podstoupit jeho rozsáhlé přeznačkování (tzv. „re-branding“). Na základě „first-to-file“ systému mají známky zapsané mimo čínský systém v Číně minimální vliv. Z tohoto hlediska se posuzuje jen vysoká místní známost u veřejnosti. Odvolávání se na dobrou víru zatím nebývá příliš úspěšné. To je z našeho pohledu do velké míry absurdní.
Povaha čínštiny a mnohost dialektů a překladů dává další možnosti ke zneužití či blokaci ochranné známky. Příkladem je možno uvést případ společnosti New Balance, která přepis svého názvu do čínštiny užívala bez řádné registrace. Vlastníku registrace přepisu z toho důvodu musela zaplatit za neoprávněné užití ochranné známky a vyhledat pro sebe přepis nový. Naopak výhodou při registraci je, že pokud je již určitá známka blokována, je možné užít jiného překladu či přepisu známky, který blokován není.
Nový vývoj v legislativě a judikatuře Číny v současné době však poukazuje na určitá zlepšení. V roce 2014 byla novelizována zákonná úprava, která nově umožňuje udělit padělatelům pokutu až do výše cca. 450,000 USD (namísto původních 75,000 USD). V soudních rozhodnutích pozorujeme také určitý a posun spojený s úspěchy známých světových značek v soudních síních.
- Společnost „Under Armour“ vysoudila na společnosti „Uncle Martian“ povinnost nahradit škodu ve výši 300,000 USD a zničit napodobené výrobky. Také bylo čínské společnosti zakázáno používat nadále dotčené ochranné známky.
- Michael Jordan vyhrál dlouholetý soudní spor se společností Qiaodan Sports Co, která užívala jeho jména v čínském transkriptu („Qiaodan“). Tuto značku nadále Qiaodan Sports Co používat nemůže, ale stále může užívat fonetický přepis („Chee-ow-dahn“).
- Společnost New Balance bojuje v Číně s více subjekty prodávajícími zboží pod podobným názvem a označením zboží. Tři domácí společnosti jsou dle současného rozhodnutí soudu povinny zaplatit 1,500,000 USD jako náhradu škody. Je to pravděpodobně nejvyšší vysouzená částka ve sporu vedeném zahraničním subjektem.
Obzvláště prvostupňová rozhodnutí týkající se společnosti New Balance značí jistý posun v čínské v rozhodovací praxi. Nicméně stále se nejedná a zcela zásadní posun, neboť podobné rozhodnutí by v západních právních systémech bylo vzhledem ke skutkové podstatě jednoznačné a nepřekvapující.
Zákaz prodeje luxusního zboží na online tržištích v rozhodnutí SDEU
13.1.2018
Nezařazené
Comments Off on Zákaz prodeje luxusního zboží na online tržištích v rozhodnutí SDEU
Jaroslav Tajbr
Dle poměrně zajímavého, a v mnoha ohledech přelomového, rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie z prosince minulého roku ve věci Coty mohou nyní dodavatelé luxusního zboží zakázat svým autorizovaným distributorům jeho prodej přes tzv. online tržiště.
Luxusní značky tedy již nadále nebudou moci být bez omezení prodávány na online platformách jako je Amazon, eBay, či české a slovenské Aukro (a Allegro v Polsku). Soudní dvůr tím aproboval dřívější názor generálního advokáta Wahla[1], když stanovil, že v systémech selektivní distribuce zboží je možné omezit prodeje na internetových tržnicích, pokud je to nutné k vzhledem k zachování luxusní povahy zboží.
Soudním dvorem byl rozhodován spor mezi společností Coty Germany GmbH, dodavatelem luxusních kosmetických výrobků, mezi jejíž vlajkové lodě patří kosmetika jako je Calvin Klein a Chloé, a německou společností Parfümerie Akzente GmbH, distributorem těchto výrobků na základě uzavřené smlouvy v systému selektivní distribuce. Selektivní distribuce ve zkratce znamená, že výrobky mohou na trhu dále prodávat pouze předem schválení, tedy tzv. autorizovaní, distributoři, kteří splňují celou řadu povinností a podmínek za účelem ochrany zachování definovaných standardů prodeje těchto výrobků.
Společnost Parfümerie Akzente GmbH prodávala luxusní výrobky nejen prostřednictvím sítě různých kamenných obchodů a butiků, ale i na portálu amazon.de. Dle Coty Germany GmbH tím však byly porušeny podmínky uzavřené distribuční smlouvy. Ta sice povolovala prodej na internetu, ale pouze při dodržení striktních podmínek. Konkrétně toto omezujíc a ze strany Parfümerie Akzente namítané ustanovení znělo: „distributor je oprávněn nabízet a prodávat výrobky na internetu, avšak může tak činit pouze pod podmínkou, že internetový prodej probíhá prostřednictvím ‚elektronické výkladní skříně‘ schválené prodejny“. Jedním z hlavních požadavků společnosti Coty Germany GmbH rovněž bylo zajištění ochrany luxusní povahy výrobků – způsob a forma online prodeje měla dostatečně zdůrazňovat a posilovat luxusní charakter značek a nemohla být prováděna pod jiným obchodním názvem nebo neschváleným třetím subjektem.
Parfümerie Akzente GmbH nesouhlasila s těmito podmínkami a odmítla zastavení distribuce na Amazonu, neboť tato jí generovala nemalý obrat. Coty Germany GmbH se tak žalobou u vnitrostátního soudu domáhala zákazu distribuce výrobků sporné značky prostřednictvím platformy „amazon.de“. Vnitrostátní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že je smluvní ustanovení upravující online prodej zakazující prodej na amazan.de v rozporu s německým zákonem proti omezováním hospodářské soutěže. Odvolací soud Oberlandesgericht Frankfurt am Main se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru ohledně případu několik předběžných otázek, především ohledně výkladu článku 101 SFEU a jeho aplikace.
SDEU následně rozhodl[2] takto:
Systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s ustanovením 101 odst. 1 SFEU v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, tato kritéria nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné. Článek 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání předmětnému smluvnímu ustanovení o online prodeji, které zakazuje schváleným distributorům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, aby k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem využívali platforem třetích stran za účelem zajištění luxusní povahy uvedených výrobků, je stanoveno jednotně, není uplatňováno diskriminačním způsobem a je přiměřené sledovanému cíli. Článek 4 nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě musí být vykládán v tom smyslu, že za okolností vymezených v této věci nepředstavuje zákaz využívat k internetovému prodeji viditelným způsobem služeb třetích podniků ani omezení okruhu zákazníků ve smyslu tohoto nařízení, ani omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu uvedeného nařízení.
Výše zmíněný Rozsudek Soudního dvora znamená zajímavý přelom pro účastníky selektivních distribučních systémů, kteří prodávají výrobky na internetu. Rozsudek také řeší určité nejasnosti vyvolané předešlou judikaturou evropského soudu. Soudní dvůr nyní jasně řekl, že výrobci určitého zboží mají možnost omezit jeho prodej prostřednictvím online tržišť. Je však nutné zdůraznit, že tento závěr neplatí bezvýhradně a uplatní se pouze u zboží, jehož charakter vyžaduje selektivní distribuci (tedy zejména o luxusní nebo technologicky náročné výrobky, u nichž luxus, kvalita a správné používání jsou jedním z definičních znaků). Také bude nutné při praktické aplikaci tohoto rozsudku zvážit celou řasu dalších okolností, jako například stav distribuční sítě v konkrétní členské zemi EU, převažující formy prodeje, charakter internetových tržišť apod. Jinými slovy nelze mít za to, že tento rozsudek se do budoucna bude vztahovat na distribuci jakéhokoliv (byť i luxusního zboží) na všech on-line prodejních platformách.
[1] http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?qid=1507736908900&uri=CELEX:62016CC0230
[2] http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-230/16
intellectual propertyinternetprávoSDEUsměrnicesoudní dvůr evropské unie