Tag: právo
Některé aspekty plánovaného Jednotného digitálního trhu EU
V souvislosti s rozvojem digitálních technologií a zvyšováním míry evropské integrace vznikají i mnohá nová legislativní pravidla i pro oblast evropského digitálního trhu. Evropská komise již delší dobu prezentuje návrhy legislativních kroků a opatření, které mají zajistit vytvoření tzv. evropského Jednotného digitálního trhu. Některé z těchto kroků již byly realizovány, schválení a účinnost dalších je očekávána brzy.
V červnu roku 2017 definitivně došlo ke zrušení poplatků za mobilní roaming, které mnohdy značně znevýhodňovaly využívání služeb mobilních operátorů v zahraničí. V květnu roku 2018 vstupuje v platnost notoricky známe a všudypřítomné nové celoevropské nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR). GDPR má samozřejmě zásadní právní dopady i do oblasti internetu a nemálo se dotkne provozovatelů internetových služeb jako jsou e-shopy, poskytovatelé cloudových řešení, online databáze atd. Jiné plány Evropské unie zase směřují k poskytování bezplatného připojení k internetu na veřejných místech.
Jednou z priorit v rámci nové „digitální“ legislativy jsou přeshraniční internetové nákupy. Dle dostupných statistických údajů jen necelých 10% malých a středních podniků v současné době prodává on-line do jiných států v rámci EU. Evropská komise se proto rozhodla zpracovat na změnách, které by měly učinit přeshraniční online nákup a prodej v zemích Evropské unie snadnějším a dostupnějším. Rozvoji obchodu brání mnoho překážek a regulačních bariér. V praxi se například objevuje úplný zákaz prodeje do jiného státu, nemožnost zaplatit platební kartou vydanou v konkrétní zemi, rozdílné ceny v závislosti na místě nákupu nebo ne zcela adekvátní přirážka za dopravné. To přivedlo Evropskou komisi k úvahám o naprosté zrušení tohoto fenoménu, kterému se říká geoblocking. Geoblocking je opatření, které zabraňuje uskutečnění objednávky z jiné země než prodávající povoluje, nebo tuto objednávku umožňuje za často výrazně zhoršených podmínek. Takové opatření je ve své podstatě pro spotřebitele diskriminační. Výsledkem plánované evropské regulace nemá být povinnost pro obchodníky dodávat své zboží do všech zemí Evropské unie, ale umožnit nákup tohoto zboží spotřebiteli z různých států EU za stejných podmínek. Samotné přeshraniční doručování balíků s objednaným zbožím má být levnější, dozor nad cenami za přepravu by měl vykonávat regulační orgán. Upraveny mají být daňové podmínky pro přeshraniční obchod prostřednictvím nově použitelných daňových balíčků.
V neposlední bude pro realizaci jednotného digitálního trhu klíčová moderní infrastruktura a rychlé komunikační sítě. S tím souvisí i nutnost společného postupu v oblasti kybernetické bezpečnosti.
Očekává se, že naplnění těchto cílů a vytvoření silného a funkčního digitálního trhu může ročně navýšit příjmy do hospodářské pokladny EU o 400 miliard euro ročně.
Torrenty u Evropského soudního dvora
The Pirate Bay je online portál, kam uživatelé ukládají specifický typ souborů, tzv. torrenty. Na rozdíl od standardní komunikace klient-server umožňuje torrent při užití vhodného programu vzájemné sdílení obsahu více klientů (uživatelů), který je uložen v jejich počítačích. Tímto způsobem je sdíleno také velké množství obsahu, k jehož šíření nedal autor svolení. Jedná se o filmy, programy, knihy, počítačové hry, a další materiály, podléhající autorskému právu. Dochází tím obvykle k porušování autorských práv a autorům vzniká nelegálním nakládáním s chráněným obsahem újma, často ve značném rozsahu.
Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 14.7.2017 se týká právě této problematiky. Stichting Brein, nadace zastupující zájmy nositelů autorských práv, požadovala po společnostech poskytujících přístup k internetu, Ziggo BV a XS4ALL Internet BV, blokaci doménových jmen a IP adres výše popisované The Pirate Bay. SDEU obdržel předběžnou otázku od nizozemského soudu, zda-li prostřednictvím Pirate Bay dochází ke sdělování autorských děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/EC. Tato směrnice poskytuje zásadní ochranu všem autorským právům.
V rámci předběžné otázky bylo nizozemským soudem konstatováno, že The Pirate Bay:
1) vytváří a udržuje systém, v rámci něhož se uživatelé internetu mezi sebou propojují za účelem sdílení fragmentů děl nacházejících se v jejich vlastních počítačích;
2) provozuje internetovou stránku, z níž mohou uživatelé zpřístupňovat online soubory torrent, které odkazují na fragmenty těchto děl, a
3) indexuje soubory torrent umístěné online na této internetové stránce, a tím, že je kategorizuje tak, že fragmenty těchto děl, na něž odkazují, mohou být nalezeny a uživatelé si tato díla mohou stáhnout (jako celek) do svých počítačů.
Dle SDEU se jednalo o sdělování díle veřejnosti, neboť okolnosti tohoto případu postačují k naplnění ustanovení článku 3 odst 1 směrnice 2001/29 – dílo bylo zpřístupněno veřejnosti takovým způsobem, že osoby, které ji tvoří, mohou mít k tomuto dílu přístup v individuálně zvoleném místě i okamžiku, bez ohledu nato, zda tuto možnost využijí či nikoliv. Tvrzení, že jde o sdělování veřejnosti dále podporuje fakt, že sdílení se týká blíže neurčeného vysokého počtu osob, dle dostupných informací v řádech milionů. Judikát C-466/12 stanovil, že uvedení hypertextového odkazu na chráněné dílo, které je uložené na stránce jiné bez jakéhokoliv omezení přístupu, poskytuje přímý přístup k těmto dílům. The Pirate Bay umožňuje velmi jednoduše přístup k odkazům na chráněná díla. The Pirate Bay je na základě uvedených argumentů vědomým zprostředkovatelem přístupu k dílům chráněným zákonem. Ze strany provozovatelů The Pirate Bay byly prováděny aktivní zásahy do databáze, konkrétně třídění, odstraňování a další filtrace torrentů. Portál navíc umožňuje skrze indexaci torrentů jejich snadné vyhledávání, sdílení a nabízí přehledné řazení dle jejich povahy a dalších kritérií. Díla na této platformě byla zpřístupňována uživateli, ale je zřejmé, že provozovatelé The Pirate Bay o zpřístupnění těchto děl nemohly nevědět – naopak svým jednáním aktivně napomáhali co nejjednoduššímu přístupu k těmto dílům. V neposlední řadě je portál The Pirate Bay díky návštěvnosti zdrojem značných příjmů z prezentované reklamy.
SDEU tedy rozhodl, že se v případě The Pirate Bay jedná o sdělování autorských děl veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/EC a již takto prováděné samotné odkazování na chráněná díla je nelegální.
Zákaz prodeje luxusního zboží na online tržištích v rozhodnutí SDEU
13.1.2018
Nezařazené
Comments Off on Zákaz prodeje luxusního zboží na online tržištích v rozhodnutí SDEU
Jaroslav Tajbr
Dle poměrně zajímavého, a v mnoha ohledech přelomového, rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie z prosince minulého roku ve věci Coty mohou nyní dodavatelé luxusního zboží zakázat svým autorizovaným distributorům jeho prodej přes tzv. online tržiště.
Luxusní značky tedy již nadále nebudou moci být bez omezení prodávány na online platformách jako je Amazon, eBay, či české a slovenské Aukro (a Allegro v Polsku). Soudní dvůr tím aproboval dřívější názor generálního advokáta Wahla[1], když stanovil, že v systémech selektivní distribuce zboží je možné omezit prodeje na internetových tržnicích, pokud je to nutné k vzhledem k zachování luxusní povahy zboží.
Soudním dvorem byl rozhodován spor mezi společností Coty Germany GmbH, dodavatelem luxusních kosmetických výrobků, mezi jejíž vlajkové lodě patří kosmetika jako je Calvin Klein a Chloé, a německou společností Parfümerie Akzente GmbH, distributorem těchto výrobků na základě uzavřené smlouvy v systému selektivní distribuce. Selektivní distribuce ve zkratce znamená, že výrobky mohou na trhu dále prodávat pouze předem schválení, tedy tzv. autorizovaní, distributoři, kteří splňují celou řadu povinností a podmínek za účelem ochrany zachování definovaných standardů prodeje těchto výrobků.
Společnost Parfümerie Akzente GmbH prodávala luxusní výrobky nejen prostřednictvím sítě různých kamenných obchodů a butiků, ale i na portálu amazon.de. Dle Coty Germany GmbH tím však byly porušeny podmínky uzavřené distribuční smlouvy. Ta sice povolovala prodej na internetu, ale pouze při dodržení striktních podmínek. Konkrétně toto omezujíc a ze strany Parfümerie Akzente namítané ustanovení znělo: „distributor je oprávněn nabízet a prodávat výrobky na internetu, avšak může tak činit pouze pod podmínkou, že internetový prodej probíhá prostřednictvím ‚elektronické výkladní skříně‘ schválené prodejny“. Jedním z hlavních požadavků společnosti Coty Germany GmbH rovněž bylo zajištění ochrany luxusní povahy výrobků – způsob a forma online prodeje měla dostatečně zdůrazňovat a posilovat luxusní charakter značek a nemohla být prováděna pod jiným obchodním názvem nebo neschváleným třetím subjektem.
Parfümerie Akzente GmbH nesouhlasila s těmito podmínkami a odmítla zastavení distribuce na Amazonu, neboť tato jí generovala nemalý obrat. Coty Germany GmbH se tak žalobou u vnitrostátního soudu domáhala zákazu distribuce výrobků sporné značky prostřednictvím platformy „amazon.de“. Vnitrostátní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že je smluvní ustanovení upravující online prodej zakazující prodej na amazan.de v rozporu s německým zákonem proti omezováním hospodářské soutěže. Odvolací soud Oberlandesgericht Frankfurt am Main se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru ohledně případu několik předběžných otázek, především ohledně výkladu článku 101 SFEU a jeho aplikace.
SDEU následně rozhodl[2] takto:
Systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s ustanovením 101 odst. 1 SFEU v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, tato kritéria nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné. Článek 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání předmětnému smluvnímu ustanovení o online prodeji, které zakazuje schváleným distributorům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, aby k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem využívali platforem třetích stran za účelem zajištění luxusní povahy uvedených výrobků, je stanoveno jednotně, není uplatňováno diskriminačním způsobem a je přiměřené sledovanému cíli. Článek 4 nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě musí být vykládán v tom smyslu, že za okolností vymezených v této věci nepředstavuje zákaz využívat k internetovému prodeji viditelným způsobem služeb třetích podniků ani omezení okruhu zákazníků ve smyslu tohoto nařízení, ani omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu uvedeného nařízení.
Výše zmíněný Rozsudek Soudního dvora znamená zajímavý přelom pro účastníky selektivních distribučních systémů, kteří prodávají výrobky na internetu. Rozsudek také řeší určité nejasnosti vyvolané předešlou judikaturou evropského soudu. Soudní dvůr nyní jasně řekl, že výrobci určitého zboží mají možnost omezit jeho prodej prostřednictvím online tržišť. Je však nutné zdůraznit, že tento závěr neplatí bezvýhradně a uplatní se pouze u zboží, jehož charakter vyžaduje selektivní distribuci (tedy zejména o luxusní nebo technologicky náročné výrobky, u nichž luxus, kvalita a správné používání jsou jedním z definičních znaků). Také bude nutné při praktické aplikaci tohoto rozsudku zvážit celou řasu dalších okolností, jako například stav distribuční sítě v konkrétní členské zemi EU, převažující formy prodeje, charakter internetových tržišť apod. Jinými slovy nelze mít za to, že tento rozsudek se do budoucna bude vztahovat na distribuci jakéhokoliv (byť i luxusního zboží) na všech on-line prodejních platformách.
[1] http://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?qid=1507736908900&uri=CELEX:62016CC0230
[2] http://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?num=C-230/16
intellectual propertyinternetprávoSDEUsměrnicesoudní dvůr evropské unie