Loni v létě český Nejvyšší správní soud rozhodl na podnět České obchodní inspekce ve sporu s prodejcem, který ve své prodejně nabízela padělky oblečení značky Burberry. Pro porušení zákona o ochraně spotřebitele a naplnění jím popisované skutkové podstaty klamavé obchodní praktiky byl prodejci v předešlém správním řízení Českou obchodní inspekcí uložen správní trest, který byl odvolacím správním orgánem potvrzen. Krajský soud, u kterého prodejce správní rozhodnutí napadl, však dal ve správním soudnictví prodejci částečně za pravdu. Prodejce argumentoval především tím, že Česká obchodní inspekce při ukládání sankce neposuzovala především míru poškození spotřebitele, tj. mimo jiné i to, jaké je povědomí spotřebitelů o dané ochranné známce na českém trhu a spíše zohledňovala hledisko ochrany vlastníka značky.
Česká obchodní inspekce výše uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla tzv. kasační stížností. Ve své stížnosti zejména namítala, že při posuzování zaměnitelnosti nabízeného zboží se zapsanou ochrannou známkou nelze po úřadu zabývajícím se ochranou spotřebitele požadovat, aby hodnotil i povědomí spotřebitelů o dané ochranné známce na trhu. Nejvyšší správní soud ale dospěl k závěru, že z účelu právní úpravy ochrany spotřebitele vychází nutnost posoudit v konkrétním případě vliv nekalosti obchodní praktiky přímo na spotřebitele. Povědomí spotřebitele o dané ochranné známce je rozhodující. Jinými slovy a zjednodušeně, čím je mezi spotřebiteli značka známější, tím více je její padělek způsobilý je poškodit. Soud se dále vyjádřil k rozdíl mezi obecnou známostí a známostí z úřední činnosti, tedy k tomu, že není dostačující, aby úřad v řízení obecnou známost tvrdil, ale je nutno ji prokázat. S odkazem na zásadu in dubio pro reo (tedy v případě pochybností je nutno rozhodovat ve prospěch podezřelého) soud obecnou známost značky, která nebyla řádně během řízení před Českou obchodní inspekcí prokázána, nedovodil.
Nejvyšší správní soud se také vyslovil obecněji ve smyslu, že vlastník ochranné známky se má spoléhat při vymáhaní svých práv vůči prodejci padělků především na soukromoprávní prostředky dané mu předpisy na ochranu duševního vlastnictví. Správní trestání sleduje totiž odlišný cíl. Tím není ochrana vlastníka před padělky, ale ochrana spotřebitele. Tyto cíle nejsou vždy zcela totožné a je nutné k nim často dospět odlišnými cestami.01
Ochrana vlastníka ochranné známky vs. ochrana spotřebitele před padělky
1.1.2016
Nezařazené
Comments Off on Ochrana vlastníka ochranné známky vs. ochrana spotřebitele před padělky
Jaroslav Tajbr
Loni v létě český Nejvyšší správní soud rozhodl na podnět České obchodní inspekce ve sporu s prodejcem, který ve své prodejně nabízela padělky oblečení značky Burberry. Pro porušení zákona o ochraně spotřebitele a naplnění jím popisované skutkové podstaty klamavé obchodní praktiky byl prodejci v předešlém správním řízení Českou obchodní inspekcí uložen správní trest, který byl odvolacím správním orgánem potvrzen. Krajský soud, u kterého prodejce správní rozhodnutí napadl, však dal ve správním soudnictví prodejci částečně za pravdu. Prodejce argumentoval především tím, že Česká obchodní inspekce při ukládání sankce neposuzovala především míru poškození spotřebitele, tj. mimo jiné i to, jaké je povědomí spotřebitelů o dané ochranné známce na českém trhu a spíše zohledňovala hledisko ochrany vlastníka značky.
Česká obchodní inspekce výše uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla tzv. kasační stížností. Ve své stížnosti zejména namítala, že při posuzování zaměnitelnosti nabízeného zboží se zapsanou ochrannou známkou nelze po úřadu zabývajícím se ochranou spotřebitele požadovat, aby hodnotil i povědomí spotřebitelů o dané ochranné známce na trhu. Nejvyšší správní soud ale dospěl k závěru, že z účelu právní úpravy ochrany spotřebitele vychází nutnost posoudit v konkrétním případě vliv nekalosti obchodní praktiky přímo na spotřebitele. Povědomí spotřebitele o dané ochranné známce je rozhodující. Jinými slovy a zjednodušeně, čím je mezi spotřebiteli značka známější, tím více je její padělek způsobilý je poškodit. Soud se dále vyjádřil k rozdíl mezi obecnou známostí a známostí z úřední činnosti, tedy k tomu, že není dostačující, aby úřad v řízení obecnou známost tvrdil, ale je nutno ji prokázat. S odkazem na zásadu in dubio pro reo (tedy v případě pochybností je nutno rozhodovat ve prospěch podezřelého) soud obecnou známost značky, která nebyla řádně během řízení před Českou obchodní inspekcí prokázána, nedovodil.
Nejvyšší správní soud se také vyslovil obecněji ve smyslu, že vlastník ochranné známky se má spoléhat při vymáhaní svých práv vůči prodejci padělků především na soukromoprávní prostředky dané mu předpisy na ochranu duševního vlastnictví. Správní trestání sleduje totiž odlišný cíl. Tím není ochrana vlastníka před padělky, ale ochrana spotřebitele. Tyto cíle nejsou vždy zcela totožné a je nutné k nim často dospět odlišnými cestami.01