Zákon o důvěře v elektronické transakce
V dubnu tohoto roku projednala Sněmovna Parlamentu ČR návrh zákona o důvěře v elektronické transakce.
Tato legislativní novinka má za cíl adaptaci právního řádu ČR na nařízení EU č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu, které bývá označováno také jako nařízení eIDAS a o zrušení směrnice 1999/93/ES. Původní směrnice 1999/93/ES o zásadách Společenství pro elektronické podpisy byla totiž vykládána různě, což způsobilo i rozdílnou implementaci do jednotlivých národních právních řádů v rámci EU. To mnohdy znemožňovalo vzájemné uznávání kvalifikovaných certifikátů, a tedy i např. zaručených elektronických podpisů na nich založených. Tyto potíže má právě řešit úprava eIDAS. Oproti směrnici navíc eIDAS upravuje vedle elektronického podpisu i široký okruh ostatních digitálních služeb, aby byla ještě více posílena jejich důvěryhodnost a tím bylo podpořeno jejich využívání, včetně využívání přeshraničního.
Český návrh zákona o důvěře v elektronické transakce obsahuje úpravu těch aspektů, kde byla nařízením eIDAS ponechána možnost členských států upravit si je různě. Dále ruší některé starší předpisy a zamezuje vzniku duplicit české právní úpravy s nařízením eIDAS.
V neposlední řadě návrh zákona stanoví povinnost kvalifikovaných poskytovatelů služeb vytvářejících důvěru uchovávat po dobu deseti let dokumenty související s vydáváním kvalifikovaných certifikátů pro elektronické podpisy nebo elektronické pečetě a pro autentizaci internetových stránek. Navíc budou tito poskytovatelé muset po dobu 15 let uchovávat i údaje, na jejichž základě byla ověřena totožnost žadatele. Podle návrhu zákona musí také kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru poskytovat kvalifikované služby vytvářející důvěru na základě písemné smlouvy.
Návrh doprovodného zákona dále počítá mimo jiné i se změnou zákona o občanských průkazech. Nově by elektronický podpis měl být obsažen v elektronickém čipu občanského průkazu, což by držitelům nových občanek umožnilo získávat svoje údaje z úředních systémů jako je registr obyvatel nebo daňový portál. Bezplatné zavádění těchto průkazů plánuje ministerstvo vnitra zahájit již na počátku roku 2017. Ozývá se obvyklá kritika, že taková úprava dále posiluje možnost ingerence státního aparátu do soukromí občanů
Ministerstvo vnitra, které je návrhem zákona označeno jako dohledový orgán, bude zejména provádět dohled nad kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejícími důvěru a přijímat opatření proti nekvalifikovaným poskytovatelům služeb, pokud se dozví, že porušují povinnosti plynoucí z nařízení eIDAS.
Zůstává otázkou, jak dlouho bude legislativní proces ještě trvat, ale zákonodárci by se měli snažit o to, aby zákon nabyl účinnosti nejpozději v létě 2016. Jinak České republice hrozí postih ze strany Evropské komise a potíže způsobené absencí české národní úpravy navazující na zmíněné nařízení EU.
Nahrávka jako důkaz
K zachycení podoby člověka je nezbytné jeho svolení. Jak ovšem postupovat v případě zaznamenání podoby člověka jinou osobou za účelem opatření důkazu pro soudní spor? Tedy v případech, kdy je kvůli účelu pořízení záznamu souhlas fakticky vyloučen? A je případně možné takový záznam v soudním sporu použít jako důkaz? V tomto případě proti sobě stojí totiž právo na ochranu osobnosti jednoho člověka a právo obrany vlastního soukromého zájmu druhého člověka. Názory na tuto problematiku byly nejednotné a i judikatura vyšších soudů procházela poměrně nekonzistentním vývojem.
V roce 2014 Ústavní soud použil na případ nedovoleného pořízení záznamu zaměstnancem při podání výpovědi tzv. test proporcionality (poměřoval zájem na ochraně osobnosti zaznamenaného a zájem na ochraně práv pořizovatele záznamu jako zaměstnance a jeho právem na spravedlivý proces). Soud judikoval, že zásah do práva na soukromí osoby (pořízením nahrávky) je plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, které hrozí závažná újma (ztráta zaměstnání). Tedy, že pokud je opatření jediného či klíčového důkazu možné pouze pořízením záznamu bez souhlasu nahrávané osoby, je osoba (obzvlášť je-li slabší stranou) oprávněna takový záznam pořídit.
Nejvyšší soud ovšem zaujal ve svém rozsudku z roku 2015 postoj zcela opačný. Rozhodl, že právo na podobu je významným osobnostním právem každého člověka, do kterého nelze zasáhnout bez jeho souhlasu, a to dokonce ani z důvodu získání důkazu pro soudní řízení. Pokud souhlas udělen není a k pořízení záznamu přesto dojde, pak náleží zaznamenané osobě právo bránit se proti tomuto zásahu právní cestou. Nejvyšší soud se v tomto rozsudku vůbec nezabýval tím, zdali za jiných skutkových okolností by pořízení záznamu a jeho použití jako důkazu možné bylo a zaujal postoj, že v případě, že je záznam pořízen bez souhlasu nahrávané osoby, musí být automaticky a bez dalšího vyloučen jako důkaz.
Nový občanský zákoník účinný od roku 2014 sice výslovně upravil možnost pořízení zvukového či obrazového záznamu osoby bez jejího svolení v případě, že se záznam pořídí či použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů osob. Toto ustanovení je dle Nejvyššího soudu ovšem vždy nutno vykládat s přihlédnutím k důležitosti absolutního osobnostního práva na podobu. Při pořizování nahrávky jiné osoby je také třeba zohlednit zákon na ochranu osobních údajů. Tento zákon se neuplatní pouze v případě, že záznam pořizuje fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu (například pokud fyzická osoba zaznamená hovor, jehož je účastníkem). Ale v případě, že pořízení záznamu dalších osob zasahuje mimo soukromou sféru osoby, která nahrávku pořizuje (například hovor zaznamená osobou najatý detektiv), nelze takové jednání považovat za výlučně osobní a je tedy nutné dodržet požadavky zákona o ochraně osobních údajů, které jsou stanoveny pro zpracování osobních údajů osob.25
Novela zákona proti praní špinavých peněz
4.4.2016
Nezařazené
No Comments
Jaroslav Tajbr
Nedávno předložilo ministerstvo financí vládě návrh zákona, kterým se mění zákon proti praní špinavých peněz. Hlavním důvodem novely je aplikace směrnice EU, která reaguje zejména na Doporučení Finančního akčního výboru skupiny G7 v oblasti boje proti praní peněz. Tato tzv. 4. AML (Anti-Money Laundering) směrnice musí být transponována do národních právních řádů nejpozději do léta roku 2017.
Hlavní novinkou, kterou novela přináší, je zřízení tzv. evidence údajů o skutečných majitelích právnických osob zapsaných do veřejného rejstříku, resp. svěřenských fondů zapsaných do evidence svěřenských fondů. Skutečným majitelem se přitom rozumí fyzická osoba, která v daném subjektu vykonává rozhodující skutečný vliv. Novela podává výčet kritérií, jež určují, kdo bude chápán jako skutečný majitel. Tato evidence má přispět k větší transparentnosti vlastnických struktur u společností a jiných entit a předcházet tak praní špinavých peněz a financování terorismu.
Novela znatelně rozšiřuje okruh osob, kterých se týkají povinnosti vyplývají ze zákona (tj. povinnost provádět identifikaci klientů apod.). Nově se bude například jednat o provozovatelé hazardu, přičemž současná úprava ukládá povinnosti výhradně provozovatelům kasin. Okruh povinných osob se dále rozšíří na osoby poskytující služby spojené s virtuální měnou (Bitcoin apod.) a také na všechny osoby, jež přijmou platbu v hodnotě 10,000 EUR nebo vyšší (dosavadní finanční hranice byla 15,000 EUR).
Rovněž definice politicky exponované osoby by se měla rozšířit. Měly by jí být všichni lidé vykonávající významnou veřejnou funkci, a to i na regionální úrovni. Definice by měla nově dopadat i na jejich příbuzné, společníky nebo skutečné majitele stejné společně kontrolované právnické osoby. Povinné osoby jsou pak i nadále povinny zjišťovat, zda je klient nebo skutečný majitel klienta politicky exponovanou osobou a u takových provést kontrolu. Tuto kontrolu by nově musela povinná osoba provést i u klienta z rizikových třetích zemí.