Category: Nezařazené
Dokazování zachycením obsahu webové stránky
Nejvyšší správní soud se věnoval zajímavé otázce dokazování ve správním řízení pomocí zachycení obsahu webové stránky, které je může být problematické z důvodu proměnlivosti obsahu daného webu. Této otázce se soud věnoval v rámci případu, ve kterém Česká obchodní inspekce (ČOI) zdokumentovala stav stránek jejich popisem v kontrolním protokolu a výtiskem zachycené podoby stránky, na kterých se dle ČOI žalobkyně dopustila správního deliktu klamání spotřebitele.
Soud již dříve rozhodl, že podobné důkazy nejsou vždy zcela důvěryhodné. Vytištěná stránka totiž může obsah stránek deformovat a neumožňuje vždy zjistit, zda nejsou stránky interaktivní a neskrývají více informací, než je patrné z vytištěné podoby. To ovšem automaticky neznamená že jsou takové důkazy pro správní řízení a priori nepřípustné.
Při dokazování formou zachycení webové stránky by se dle rozhodnutí soudu mělo užívat takového způsobu, který je situačně vhodný k dokázání daného obsahu. Pokud je tedy třeba například dokázat existenci tvrzení v textu obsažené na webu, postačí vytištění dané webové stránky. Pokud však nepůjde pouze o text, ale například o grafické prvky, je třeba zachytit obsah stránky tak, aby nebyly tyto grafické prvky nijak deformovány nebo přímo eliminovány. Také je rozdíl v případě dokazování toho, zda nějaká informace na stránce publikována byla nebo naopak chyběla (přičemž oba případy mohou být pro řízení relevantní). V prvním případě by prostý výtisk měl dle soudu stačit, v druhém případě je třeba zachytit stránku komplexnější metodou.
Závěrem tedy můžeme shrnout, že dokazování zachycením webové stránky je možné, ovšem je třeba vždy zvolit způsob, který dostatečně komplexně zachycuje dokazovanou skutečnost. Lze také mít zato, že výše uvedené rozhodnutí, ačkoliv se týká dokazování ve správním řízení, může mít jistou didaktickou hodnotu pro řízení soudní či rozhodčí.
Product Placement či reklama?
Jistě jste se již setkali se situací, kdy se ve filmu objeví produkt, který znáte z běženého života. Nejde ale například jen o auto beze jména. Kamera nikam nespěchá a tak v klidu můžete rozpoznat značku produktu. To nebyla náhoda – to byl product placement. Tento institut české právní úprava není známý tak dlouho. Do zákona o rozhlasovém a televizním vysílání se dostal teprve v roce 2010 jako implementace legislativy EU. Evropské orgány směrnicí reagovaly na pochybnosti členských států, zda je umisťování produktů do vysílání legální. Zároveň šlo o podporu evropského mediálního odvětví umožněním zkvalitnění pořadů díky finančnímu příjmu z nepřímé propagace. Product placement má ale i výhody pro inzerenty – není třeba natáčet drahé spoty běžných reklam a spotřebitelé vůči němu nejsou tak nedůvěřiví.
Česká právní úprava jej dnes definuje jako začlenění výrobku, služby, ochranné známky nebo zmínky o výrobku do pořadu za úplatu nebo obdobnou protihodnotu. Teleshopping nebo reklama jsou naopak přímou nabídkou nebo veřejným oznámením, která jsou jasně od pořadu oddělena. Rozdíl je tedy v okolnostech, za kterých se product placement na obrazovce objevuje a v intenzitě psychického nátlaku na spotřebitele, který jej neočekává. Zjednodušeně řečeno je na jednu stranu možné produkt prezentovat přímo v rámci děje filmu, na druhou stranu nesmí být pro svou nebezpečnost tak „dravě vnucován“.
Základním požadavkem pro splnění tohoto kritéria je nejméně pětisekundové označení pořadu piktogramem, sestávajícím z bílých písmen zkratky PP na černém podkladu. Toto jen krátké a čistě informativní opatření ale spotřebitele jen těžko ochrání před marketingovým tahem deformujícím jeho svobodnou vůli. Proto zákon uvádí, že product placement nesmí přímo nabádat k nákupu zboží, zejména zvláštním zmiňováním a umístěný produkt nesmí být ani nepatřičně zdůrazňován.
Český Nejvyšší správní soud v nedávné době rozhodl o případu product placementu vysílaným Českou televizí. Žalovanou byla Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. která české veřejnoprávní televizi udělila pokutu ve výši 50,000 Kč za nepřípustný product placement. Spor se týkal vysílání pořadu Sama doma, což je lifestylový pořad určený především pro dámské publikum. V rámci pořadu byla vedena diskuze týkající se výběru tabletu. Do studia zavítala manažerka společnosti Lenovo (plánovaná zástupkyně spotřebitelů se údajně z diskuse omluvila). Manažerka začala sice mluvit o tabletech obecně, rychle ale přešla k výrobkům své firmy, které si s sebou zároveň přinesla a během diskuze byla kamera zaměřena na výrobky značky Lenovo a jejich logo.
Soud sice nedošel k závěru, že by došlo k přímému nabádání divaček ke koupi produktů Lenovo, propagace ale dle jeho názoru byla již za hranicí přípustné intenzity. Soud se při rozhodová ní mimo jiné inspiroval zahraniční judikaturou, a to konkrétně rozhodnutím v podobné věci s dílny belgického Kolega v rámci Nejvyšší rady pro audiovizuální vysílání.
Rozhodnutí českého soudu: ochrana vlastníka ochranné známky vs. ochrana spo-třebitele před padělky.
19.1.2017
Nezařazené
No Comments
Jaroslav Tajbr
Loni v létě český Nejvyšší správní soud rozhodl na podnět České obchodní inspekce ve sporu s prodejcem, který ve své prodejně nabízela padělky oblečení značky Burberry. Pro porušení zákona o ochraně spotřebitele a naplnění jím popisované skutkové podstaty klamavé obchodní praktiky byl prodejci v předešlém správním řízení Českou obchodní inspekcí uložen správní trest, který byl odvolacím správním orgánem potvrzen. Krajský soud, u kterého prodejce správní rozhodnutí napadl, však dal ve správním soudnictví prodejci částečně za pravdu. Prodejce argumentoval především tím, že Česká obchodní inspekce při ukládání sankce neposuzovala především míru poškození spotřebitele, tj. mimo jiné i to, jaké je povědomí spotřebitelů o dané ochranné známce na českém trhu a spíše zohledňovala hledisko ochrany vlastníka značky.
Česká obchodní inspekce výše uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla tzv. kasační stížností. Ve své stížnosti zejména namítala, že při posuzování zaměnitelnosti nabízeného zboží se zapsanou ochrannou známkou nelze po úřadu zabývajícím se ochranou spotřebitele požadovat, aby hodnotil i povědomí spotřebitelů o dané ochranné známce na trhu. Nejvyšší správní soud ale dospěl k závěru, že z účelu právní úpravy ochrany spotřebitele vychází nutnost posoudit v konkrétním případě vliv nekalosti obchodní praktiky přímo na spotřebitele. Povědomí spotřebitele o dané ochranné známce je rozhodující. Jinými slovy a zjednodušeně, čím je mezi spotřebiteli značka známější, tím více je její padělek způsobilý je poškodit. Soud se dále vyjádřil k rozdíl mezi obecnou známostí a známostí z úřední činnosti, tedy k tomu, že není dostačující, aby úřad v řízení obecnou známost tvrdil, ale je nutno ji prokázat. S odkazem na zásadu in dubio pro reo (tedy v případě pochybností je nutno rozhodovat ve prospěch podezřelého) soud obecnou známost značky, která nebyla řádně během řízení před Českou obchodní inspekcí prokázána, nedovodil.
Nejvyšší správní soud se také vyslovil obecněji ve smyslu, že vlastník ochranné známky se má spoléhat při vymáhaní svých práv vůči prodejci padělků především na soukromoprávní prostředky dané mu předpisy na ochranu duševního vlastnictví. Správní trestání sleduje totiž odlišný cíl. Tím není ochrana vlastníka před padělky, ale ochrana spotřebitele. Tyto cíle nejsou vždy zcela totožné a je nutné k nim často dospět odlišnými cestami.