Category: Nezařazené
Povinná blokace internetových hazardních her nepředstavuje cenzuru
Zákon o hazardních hrách, který byl schválen v dubnu 2016 a mimo jiné reguluje internetové hazardní hry, je podle rozhodnutí českého Ústavního soudu ze dne 14. února 2017 v souladu s Ústavou.
Zákon podle důvodové zprávy vlády postupuje proti ve společnosti všeobecně uznávaným negativním důsledkům hazardních her a tudíž má zamezit provozování ilegálních hazardních her na internetu.
Účinnosti nabyl nový zákon o hazardních hrách počátkem tohoto roku. Poskytovatelům připojení k internetu ukládá povinnost zamezit přístup k internetovým stránkám, které jsou uvedeny na tzv. blacklistu. Tento seznam internetových stránek obsahujících nepovolené internetové hry vede a o zápisu do něj v rámci správního řízení rozhoduje Ministerstvo financí. Jestliže poskytovatel připojení k internetu ve stanovené lhůtě nezamezí přístup k internetovým stránkám uveřejněným na blacklistu, dopouští se správního deliktu a hrozí mu pokuta až do výše 1,000,000 Kč (cca. EUR 37,000).
Návrh na zrušení příslušné části zákona o hazardních hrách byl podaný dne 31. srpna 2016 skupinou 21 senátorů. Ti v návrhu uvádějí, že napadená ustanovení jsou příliš neurčitá a zasahují do svobody projevu a práva na informace a práva podnikat; dále byl kritizován způsob rozhodnutí o blokaci Ministerstvem financí. Hlavním bodem senátorské kritiky bylo, že právní úprava představuje ústavně nepřípustnou cenzuru a tím zasahuje do svobody projevu a práva na informace.
Proti této výtce Ústavní soud uvedl, že se u provozování nepovolených hazardních her jedná o nelegální činnost, před kterou je třeba společnost v jejím vlastním zájmu chránit. Tudíž tato činnost nemůže být chráněna ústavními hodnotami, jako je svoboda projevu a právo na informace. Podle soudu taková blokace nespadá pod pojem cenzury, protože jde pouze o technické opatření, které má zamezit ilegálním aktivitám.
Napadena byla dále i skutečnost, že o internetových stránkách určených k blokaci rozhoduje Ministerstvo financí a nikoli specializovaný orgán či soudní příkaz. Zde Ústavní soud zdůraznil enormní dynamiku, která je pro svět internetu i vývoj hazardních her příznačná a tudíž je nutné o zápisu jednotlivé hazardní hry do blacklistu rozhodovat co nejrychleji a nejpružněji. Ministerstvo financí podle soudu představuje k této úloze vhodný správní orgán, jehož rozhodnutí lze navíc soudně přezkoumat, což je dostatečnou pojistkou zákonnosti postupu správních orgánů při realizaci zákona.
V neposlední řadě byla senátory kritizována i neurčitost právní úpravy. Podle navrhovatele ústavní stížnosti není jasné, jak vyložit pojmy „poskytovatele připojení k internetu“ a „internetové stránky“, dále byly vzneseny námitky k nejasnosti způsobu blokace a zveřejnění blacklistu. Zde Ústavní soud uvádí, že jeho úloha nespočívá v nahrazování činnosti příslušných orgánů veřejné moci a odkazuje na důvodovou zprávu vlády k zákonu o hazardních hrách, která neurčité pojmy specifikuje. Podle vlády se blokace týká pouze internetových stránek, které zpřístupňují nepovolené hazardní hry, nikoli stránek s reklamou na ně. Dále je povinnost blokace webových stránek uveřejněných na blacklistu Ministerstva financí podle vlády uložena výhradně právnickým a podnikajícím fyzickým osobám, netýká se tudíž např. prostých fyzických osob, které umožní připojení prostřednictvím tzv. hotspotu.
Veškeré výhrady senátorů, týkající se nejen ideové, ale i technické stránky právní úpravy, byly Ústavním soudem zamítnuty. Napadená ustanovení zákona o hazardních hrách byla tak prohlášena za konformní s Ústavou České republiky.
Soudní dvůr Evropské unie k právní ochraně počítačových programů
Trestní senát krajského soudu v Rize řešil případ, ve kterém se jednalo o nezákonný prodej předmětů chráněných autorským právem v organizované skupině, dále také o neoprávněné užívání ochranné známky jiné osoby a o výkon neregistrované podnikatelské činnosti z důvodu prodeje použitých rozmnoženin počítačových programů, jež byly zaznamenány na nepůvodních nosičích. Pánové Aleksandr Ranks a Jurijs Vasiļevičs konkrétně prodávali na online tržišti nemalé množství kopií Microsoft Windows a Microsoft Office. V souvislosti s tímto případem podal státní zástupce úřadu pro stíhání finančních a hospodářských trestných činů v Lotyšsku předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.
Předběžné otázky byly následující:
1) Může se osoba, která nabyla ‚použitý‘ počítačový program s licencí [zaznamenaný] na disku, který není původní, jenž je funkční a žádný jiný uživatel jej neužívá dovolávat vyčerpání práva na rozšiřování exempláře (rozmnoženiny) tohoto počítačového programu, který první kupující nabyl od nositele práv s původním diskem, [byl-li] tento disk poškozen a pokud první nabyvatel svůj exemplář (rozmnoženinu) počítačového programu smazal nebo jej již nepoužívá?
2) Je-li odpověď na první otázku kladná, má tedy osoba, která se může dovolávat vyčerpání práva na rozšiřování exempláře (rozmnoženiny) počítačového programu, právo dále prodat tento počítačový program na disku, který není původním diskem, třetí osobě?.
Nejprve upozornil, že v době ukončení trestné činnosti byla účinná směrnice 91/250 a nikoliv směrnice 2009/24, která tu předešlou článkem 10 ruší. SDEU tedy vykládá ustanovení směrnice 91/250, která jsou obdobná u směrnice 2009/24.
Soudní dvůr shledal předběžné otázky přípustnými. Dále se již tedy zabýval věcí samou, která se týká především tzv. vyčerpání práva na rozšiřování u předmětů chráněných autorským právem. Vyčerpání práva na rozšiřování nastává obecně prvním prodejem nebo svolením nositele práv. Soudní dvůr stanovil, že prvním prodejem se rozumí uvedení první rozmnoženiny na evropský trhu k neomezenému užívání. Prodej jako takový je zde třeba vykládat široce. Definice zde tedy bude zahrnovat veškeré formy uvádění rozmnoženiny na trh v Evropské unii, které se vyznačují poskytnutím užívacího práva na neomezenou dobu za úplatu, která slouží jako odměna nositeli práv. Nesporně i dle rozhodovací praxe Soudního dvora (například případ C-128/11) tedy může nabyvatel tuto rozmnoženinu společně s licencí dále prodávat bez souhlasu nositele práv. Je třeba však dbát na to, aby rozmnoženiny původního nabyvatele v momentě prodeje byly pro něj nadále neuživatelné.
Nabyvatel má také právo pořídit pro osobní užívání rozmnoženiny další. A to za předpokladu, že je oprávněným uživatelem neomezené licence a pořízení této rozmnoženiny je nezbytné pro užívání programu. Takovou rozmnoženinu je možné pořídit i v situaci, kdy je tomu smluvně bráněno (např. v licenční smlouvě či obchodních podmínkách distributora počítačového programu). Smluvní ustanovení tohoto charakteru jsou neplatná. Jelikož je tato další (záložní) rozmnoženina určena pro osobní užívání, není ji možné bez souhlasu nositele práv dále prodávat.
Závěry, které lze učinit, jsou tedy ve zkratce následující. Zakoupením disku s počítačovým programem je vyčerpáno právo nositele na rozšiřování a umožňuje nabyvateli dále tento disk prodávat. Pokud je tento disk ztracen nebo poničen, je možné si pro osobní užívání pořídit rozmnoženinu další (za splnění podmínek oprávněného uživatele a nezbytnosti rozmnožení). Tuto rozmnoženinu (na neoriginálním disku) však není možné dále legálně prodat bez souhlasu nositele práv.
Pravidla pro elektronickou komunikaci mezi soudy a účastníky řízení
8.3.2017
Nezařazené
No Comments
Jaroslav Tajbr
Nejvyšší soud ČR vydal 5. ledna 2017 stanovisko, ve kterém uvádí pravidla pro elektronickou komunikaci mezi soudy a účastníky občanských soudních a trestních řízení. Stanovisko se zabývá mimo jiné doručováním písemností k soudu a poslaných soudem prostřednictvím datových schránek nebo nutností elektronického podpisu na těchto dokumentech. Pravidla pro takovou soudní elektronickou komunikaci, která jsou zákonně zakotvena kupříkladu v Občanském soudním řádu, Nejvyšší soud tímto stanoviskem shrnuje a upřesňuje.
Veškerá podání v občanském soudním řízení (např. žaloby) je možno učinit písemně. To zahrnuje nejen listinnou podobu, ale i možnost podání telefaxem nebo právě podání v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě. V posledním případě je dokument podán ve formě datové zprávy. Účastník občanského soudního řízení zde projeví vůli směřující buď k uplatnění svých procesních práv, splnění procesních povinností nebo jiným procesním následkům. Podstatné je, že se musí jednat o projev vůle samotného účastníka řízení. Totéž platí při trestním řízení pro podání stran nebo jiných subjektů, které mají obdobné postavení jako strany.
Dále se soud ve svém stanovisku věnuje povinnosti podpisu u dokumentů posílaných prostřednictvím datové schránky. Zásadně by každý úkon vůči orgánům veřejné moci měl být opatřen podpisem jednající osoby. U elektronických dokumentů, které se posílají do datových schránek, je skutečný (fyzický) podpis nahrazen podpisem elektronickým. Nicméně je přípustné učinit podání prostřednictvím datové schránky bez elektronického podpisu, byl-li dokument odeslán z datové schránky právě toho, kdo úkon činí (nebo jeho právního zástupce). V takovém případě již soudem není požadováno dodatečné předložení listinné formy s podpisem účastníka. Není-li splněn tento požadavek – například byl-li nepodepsaný elektronický dokument odeslán z cizí datové schránky, musí být dokument dodatečně opatřen (elektronickým) podpisem jednající fyzické osoby. Elektronický podpis musí být uznávaný, tzn. musí být certifikovaný úřady takovým způsobem, že z něj je díky soukromému klíči poznat, která konkrétní osoba jej doopravdy podepsala.
Pokud je procesní úkon učiněn elektronicky přes datovou schránku, má stejné účinky jako procesní úkon učiněný listinnou formou a podepsaný osobou, pro kterou datová schránka byla zřízena. Jestliže osobou, pro kterou datová schránka byla zřízena, je osoba právnická, má procesní úkon učiněný přes datovou schránku stejné účinky jako procesní úkon, který za právnickou osobu písemně učiní a podepíše osoba oprávněná jednat za právnickou osobu.
Na závěr se stanovisko Nejvyššího soudu zabývá doručováním písemností, které soud pošle prostřednictvím datové schránky. Písemná rozhodnutí, jiné úkony a další písemnosti, o nichž to stanoví zákon, smí soud posílat v elektronické formě do datové schránky adresáta. Přitom ale musí být splněny následující podmínky:
Jednak nesměly být písemnosti již doručeny při jednání nebo při úkonu trestního řízení a samotná povaha doručované písemnosti musí umožňovat poslání elektronickou formou. Dále je nutné, aby adresát měl svou datovou schránku zpřístupněnou. Jestliže poznatky o osobě adresáta soudu takové zjištění neumožní, je soud povinen přistoupit k jinému způsobu doručení. K takovému znepřístupnění datové schránky nesmí dojít ani zpětně. Též musí existovat fyzická osoba, která je oprávněna nebo pověřena k přístupu do datové schránky adresáta. Pokud adresátem je právnická osoba a prokáže, že v době doručování písemností neměla osobu oprávněnou nebo pověřenou k přístupu do své datové schránky a že tento stav nezavinila, účinky doručení nenastanou.
Má-li fyzická osoba zřízeno více datových schránek (např. datovou schránku fyzické osoby a zároveň datovou schránku fyzické podnikající osoby), mělo by být rozhodnutí doručeno do té datové schránky, která odpovídá povaze doručované písemnosti. To ale závazné není – nedodrží-li soud toto pravidlo a doručí-li písemnost do nepříslušné datové schránky téže fyzické osoby, účinky doručení nastanou i tak.
Pro praxi je tedy důležité si pamatovat, že podání k soudu zasílané v elektronické podobě je možné podat bez elektronického podpisu jen tehdy, pokud je zasláno z datové schránky toho, kdo úkol činí nebo jeho právního zástupce. Pak má stejné účinky jako podání učiněné písemnou formou s originálním podpisem podatele.