Blog advokátní kanceláře

Evidence návštěvníků při vstupech do budov a kopírování dokladů

Úřad pro ochranu osobních údajů zveřejnil nedávno stanovisko, ve kterém se vypořádává s otázkou evidence návštěvníků při vstupech do budov a kopírování jejich dokladů. Zásadní roli v těchto otázkách dle stanoviska hraje účel.

Pravděpodobně každý z nás se snad již alespoň jednou za život setkal se situací, kdy po nás při vstupu do určitých prostor resp. budov bylo vyžadováno poskytnutí části našich osobních údajů, a to především našeho jména a příjmení a také jména osoby, za kterou jdeme. Z pohledu Úřadu pro ochranu osobních údajů je vyžadování takovýchto identifikačních údajů ve zmíněném rozsahu zcela legitimní v případě návštěvy budov, které nejsou běžně určeny k návštěvám veřejností (kancelářské budovy, výrobní zařízení apod.). Vlastník budovy takto dle úřadu jen uplatňuje právo chránit svůj majetek a bezpečnost způsobem, který je přiměřený charakteru dané budovy a dalším okolnostem.

Dále pak platí, že zpracování výše uvedených osobních údajů v daném rozsahu je v souladu se zákonem č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, pokud je toto zpracování prováděno za účelem následné identifikace návštěvníka pro případ mimořádné události přímo či nepřímo související s pobytem návštěvníka v dané budově. Může se zde jednat například o vznik majetkové škody nebo bezpečnostní incident.

Nicméně, je nutné dodat, že dle názoru regulátora je již za hranicí přípustnosti od návštěvníků vyžadovat bez náležitého konkrétního důvodu navíc další osobní údaje (adresa bydliště apod.). Tím by už mohlo dojít k porušení výše zmíněného zákona o ochraně osobních údajů. Zákon totiž stanoví, že je možné shromažďovat pouze osobní údaje odpovídající stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění tohoto účelu. K porušení zákona by tak docházelo také pořizováním a uchováváním kopií nejrůznějších druhů dokladů a jiných listin v držení fyzických osob, neboť tyto dokumenty obsahují zpravidla další osobní údaje, jako je například podpis držitele, jeho rodinný stav atd.

V této souvislosti je vhodné zmínit existenci obecného zákazu pořizování  kopií občanských průkazů nebo cestovních dokladů, který je zakotven zákonem č. 328/199 Sb., o občanských průkazech a zákonem č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech. Z uvedeného zákazu platí pouze dvě výjimky. První výjimkou by byla situace, kdy sám držitel dokladu vyjádří výslovný a dobrovolný souhlas s pořízením jeho kopie. Druhou jsou pak případy pořizování kopií upravené zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána.

Stejně tak, jako je nutné získané osobní údaje shromažďovat pouze v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu, platí, že správce osobních údajů může získané osobní údaje zpracovávat jenom v souladu s účelem, ke kterému byly shromážděny. Legitimním účelem zcela jistě ochrana majetku. Naopak za oprávněný účel by nebylo možné považovat například kontrolu výkonu činnosti zaměstnanců v dané budově.

Dalším neopomenutelným faktem je to, že podle zákona o ochraně osobních údajů  je možné osobní údaje návštěvníků budov uchovávat pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. Obvykle se v těchto případech jedná o dobu nanejvýš několika týdnů.

Na závěr uveďme, že  správce osobních údajů by neměl podcenit zabezpečení získaných osobních údajů, neboť zákon mu stanovuje povinnost zabezpečit osobní údaje proti neoprávněnému nebo nahodilému přístupu v rozsahu tohoto zákona.

Je pronajímatel obchodních prostor odpovědný za své nájemce?

Soudní dvůr EU vynesl začátkem července 2016 poměrně zásadní rozsudek týkající se odpovědnosti provozovatelů tržnic za porušování práv z průmyslového vlastnictví subjekty, které v tržnici obchodují. Zbystřit by však měly i provozovatelů obchodních domů. Rozhodnutí zřejmě celkem usnadní vlastníkům práv ochranu před prodejem padělků.

O co šlo. Společnost DELTA CENTER byla dlouhé roky nájemcem a provozovatelem Pražské tržnice v Holešovicích, kterou jí pronajímalo Hlavní město Praha. DELTA CENTER pak uzavírala s jednotlivými obchodníky podnájemní smlouvy na stánky a místa, na nichž stánky mohly stát. Někteří obchodníci však svá prodejní místa zneužívali k prodeji padělaného zboží.

Skupina podnikatelů, vyrábějících a distribuujících výrobky chráněné ochrannými známkami, se po zjištění, že jsou v Pražské tržnici prodávány padělky jejich výrobků, domáhala u českých soudů opatření k nápravě podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (který je implementací IP Enforcement Directive). Podle tohoto předpisu se lze domáhat zdržení se závadného jednání a odstranění následků tohoto jednání nejen po samotném porušiteli práv z průmyslového vlastnictví, ale také po každém, jehož prostředky či služby jsou užívány třetími osobami k porušování těchto práv.

Dotčení podnikatelé mimo jiné navrhovali, aby byly společnosti DELTA CENTER uloženy jisté povinnosti týkající se možnosti uzavírání nebo prodlužování podnájemních smluv s porušovateli práv duševního či průmyslového vlastnictví a jejich ukončování. Spor se dostal až k Nejvyššímu soudu ČR. Ten se obrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, protože správné posouzení případu vyžadovalo výklad výše uvedené evropské směrnice.

Soudní dvůr EU dal vlastníkům práv za pravdu a konstatoval, že subjekt, který poskytuje třetím osobám službu spočívající v pronajímání ploch na tržišti, díky níž mají tyto třetí osoby na toto tržiště přístup a nabízejí na něm k prodeji padělky výrobků chráněných ochrannými známkami, musí být kvalifikován jako „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva z průmyslového vlastnictví“ ve smyslu směrnice. Dále Soudní dvůr EU uvedl, že není rozhodné, jestli se poskytování prodejních míst týká on-line tržiště nebo reálného tržiště, jako je tržnice. Z dané směrnice (ani ze zákona) totiž nikterak nevyplývá, že by se dané ustanovení vztahovalo pouze na elektronický obchod. To umožnilo Soudnímu dvoru EU navázat na svůj dřívější judikát ve věci L’Oréal, kde vymezil i základní povahu případných soudních zákazů. Soudní zákazy musejí být podle něj spravedlivé a přiměřené. Nesmějí tedy být nadměrně nákladné ani nesmějí vytvářet překážky právně dovolenému obchodu. Rovněž nelze po prostředníkovi požadovat, aby nad svými zákazníky (v tomto případě trhovci) vykonával obecný a soustavný dohled. Prostředník, tedy provozovatel obchodního místa, může být veřejnou mocí donucen k přijetí opatření, která přispějí k zamezení dalšího porušování práv průmyslového vlastnictví třetími subjekty / nájemci.

Přestože si na výsledek původního sporu s nájemcem Pražské tržnice musíme ještě počkat, již nyní můžeme považovat rozhodnutí Soudního dvora EU za přelomové. Jasně totiž deklaruje, že se držitelé práv mohou domáhat opatření k nápravě po provozovatelích tržnic. Provozovatelé tržnic si budou muset dávat mnohem větší pozor na to, s kým uzavírají smlouvy o nájmu či podnájmu a komu je prodlužují.

Nicméně nejen provozovatelé tržnic a internetové obchody by se měly mít na pozoru. Výklad Soudního dvora EU nám napovídá, že se ustanovení směrnice a tím i zákona zřejmě vztahuje na každého provozovatele obchodního místa. Tedy nejspíše i na kamenné obchodní domy pronajímající obchodní plochu jiným subjektům ke komerčním účelům. A v minulosti se ne zřídka stávalo, že padělky byly objeveny i v kamenných obchodních domech. I provozovatelům obchodních center lze  tak doporučit, aby provedli důkladnou revizi svých nájemních smluv a zároveň si nastavili procesy týkající se vztahů s případně usvědčenými prodejci padělků.