Category: Nezařazené
Pískání na píšťalku zaznělo i u Ústavního soudu České republiky
Whistleblowingem se rozumí oznámení zaměstnance o nelegálních, neetických nebo nebezpečných praktikách zaměstnavatele. Pojem lze chápat i v širším slova smyslu, kdy tuto činnost neprovádí zaměstnanci, ale např. subdodavatelé apod.
České právo nenabízí zákonnou úpravu, natož definici tohoto pojmu, ač se v posledních letech diskuze na toto téma rozrostla. Opakovaně byly předloženy návrhy právní úpravy, které však zákonodárce nepřesvědčily. Kritizována byla nedostatečná promyšlenost návrhů a byly vznášeny pochybnosti o nutnosti whistleblowing regulovat. Konečně podobná zákonná úprava může dle kritiků kolidovat s etickými limity. Lze ji totiž chápat jako „donášení“, leckdy motivované finančně.
Přes chybějící právní úpravu ale ani v České republice nechybí jisté prameny poskytující návod, jak tuto problematiku uchopit. Vedle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí Heinisch proti Německu) nabídl nedávno několik pohledů na věc i Ústavní soud České republiky. Ten řešil případ, ve kterém zaměstnanci upozornili na jednání jejich zaměstnavatele, kterým byla čistírna odpadních vod. V té docházelo k opakovanému porušování technologické kázně, což mělo za následek poškozování životního prostředí. Zaměstnavatel těmto zaměstnancům následně okamžitě zrušil pracovní poměr. Ústavní soud proto musel porovnat veřejný zájem na ochraně životního prostředí se zájmem zaměstnavatele na loajalitu svých zaměstnanců. Soud nakonec dovodil, že jednání zaměstnanců bylo v pořádku v tom rozsahu, ve kterém informovali státní orgány právě o poškozování životního prostředí. Zaměstnanci nicméně poskytli tyto informace i ryze soukromým subjektům, kterým navíc sdělili i jiné, nesouvisející údaje. V tomto jednání Ústavní soud shledal zájem na poškození zaměstnavatele, ochranu proto zaměstnancům neposkytl a jejich stížnost zamítnul.
Podobný případ se před Ústavním soudem projednával jen o pár týdnů později. Zaměstnanec v daném případě ne zcela vhodně formulovaným textem upozornil potenciálního obchodního partnera svého zaměstnavatele na diskriminační podmínky a další vady výběrového řízení, kterého se zaměstnavatel hodlal zúčastnit. Opět šlo o poskytnutí citlivých informací soukromému subjektu. Ústavní soud v tomto případě ohrožení veřejných prostředků neshledal tak zásadním, aby bylo schopno ospravedlnit chybějící loajalitu, a stížnost smetl ze stolu rovněž.
Obě tato rozhodnutí porovnávají veřejný zájem se zaměstnaneckou loajalitou. Společně mohou budit dojem, že Ústavní soud whistleblowerům příliš nefandí. Takový jednoznačný závěr by byl ovšem klamný, neboť Soud v prvním případě jasně řekl, že pokud zaměstnanci informace o poškozování životního prostředí poskytli pouze orgánům veřejné správy, např. České inspekci životního prostředí, a nerozšiřovali o svém zaměstnavateli po okolí i jiné nelichotivé informace, ochranu by jim nejspíše přiznal. Jasné tedy je, že se případy whistleblowingu nedají posuzovat podle jednoznačného vzoru, neboť je většinou nutná aplikace zásady proporcionality.
Mystery shopping nově
České ministerstvo průmyslu a obchodu prezentovalo návrh novely zákona o České obchodní inspekci. Návrh cílí především na zajištění dostatečné a účinné ochrany spotřebitele při nabízení zboží a služeb a obecně na zlepšení účinnosti dozoru v oblasti ochrany spotřebitele.
Novela sebou přináší celou řadu nezanedbatelných změn, mezi které patří pravomoc inspektorů vyžádat si informace o prodávajícím na internetu, který o sobě neuvádí všechny zákonem předepsané údaje a nelze jej tudíž kontaktovat. Inspektor tak bude mít možnost získat veškeré informace, dokumenty nebo data potřebná ke zjištění totožnosti osob provozujících internetové stránky.
Návrh se také podrobněji věnuje problematice kontrolních nákupů (mystery shopping), přičemž mimo jiné nově dává inspektorům právo na odstoupení od spotřebitelské smlouvy v případě uzavření kupní smlouvy za účelem kontrolního nákupu, a to nejen i transakcí realizovaných na dálku (e-shopy apod.). Inspektoři mají v případě takovýchto kontrolních nákupů v3ak povinnost kontrolované osobě oznámit, že se jednalo nákup kontrolní. Toto oznámení musí provést buď hned po ukončení nákupu nebo nejpozději do 14 dnů od převzetí plnění. Návrh pak i blíže upravuje s tím související otázku zpětného vyrovnání.
Velice důležité je i nově zavedené právo inspektorů v určitých odůvodněných případech jednat pod změněnou identitou a navíc i využívat prostor sloužících k zastírání činnosti České obchodní inspekce. Inspektorům tato změna výrazně pomůže k efektivnímu a řádnému vykonávání kontrolních činností bez toho, aby museli podstupovat nepřiměřená rizika, která je nezřídka ohrožovala.
Návrh by měl dále zajistit i snazší výkon kontroly dodržování právních předpisů v případech, kdy není prodávající dohledatelný kvůli opuštění prodejního místa obsluhou, což se v minulosti často stávalo při kontrole tržnic. Návrh zákona tak nabízí alespoň částečné řešení v praxi dlouho přetrvávajícího problému obstrukčních jednání kontrolovaných osob.
Dynamická IP adresa osobním údajem? Ano i ne.
23.11.2016
Nezařazené
Comments Off on Dynamická IP adresa osobním údajem? Ano i ne.
Jaroslav Tajbr
Z nedávného rozsudku Soudního dvora EU vyplývá, že dynamická IP adresa bude ve většině případů považována za osobní údaj. Příslušnou kauzu odstartovala to žaloba německého občana Patricka Breyera, který se domáhal u německých soudů, aby Německo přestalo uchovávat jeho IP adresy, které byly získány během jeho „surfování“ po internetových stránkách německých orgánů. Protože však v této souvislosti neexistuje jednotný výklad práva EU, německé soudy byly ale nuceny přerušit řízení a položily předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU.
Rozsudkem ze dne 19. 10.2016 Soudní dvůr odpověděl, že dynamická IP adresa, kterou provozovatel internetových stránek (v tomto případě německé orgány) uchovává v souvislosti s přístupem osoby na jeho internetovou stránku, která je veřejně přístupná, představuje pro provozovatele osobní údaj. Ale je tomu tak pouze v případě, kdy má provozovatel k dispozici právní prostředky, které by mu umožnily nechat návštěvníka internetové stránky identifikovat na základě dalších informací, které má v držení například poskytovatel internetového připojení. Soudní dvůr také dodal, že takové právní prostředky v Německu existují a to nejen díky poskytovateli internetového připojení ale také například v podobě orgánů státní správy řešící kybernetické útoky. V této souvislosti také Soudní dvůr také připomněl, že zpracovávání osobních údajů je dle unijního práva zákonné jen tehdy, je-li nezbytné pro naplnění oprávněných zájmů správce, kterému jsou údaje sdělovány a to také pouze za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní svobody subjektu údajů.
Do budoucna tedy ti, kdo ukládají IP adresy uživatelů budou s největší pravděpodobností muset s těmito daty leckdy zacházet jako s osobním údajem. To pro Českou republiku znamená mimo jiné znamená dodržovat ve vztahu k těmto údajům všechny povinnosti dané zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a od roku 2018 novým Obecným nařízením o ochraně osobních údajů.