Blog advokátní kanceláře

Kolektivní správa autorských práv nově

V českém parlamentu se momentálně projednává vládní návrh změny autorského zákona. V oblasti kolektivní správy je novela z dílny ministerstva kultury především reakcí na evropskou směrnici o kolektivní správě, kterou měla Česká republika transponovat do svého právního řádu nejpozději v dubnu 2016. Po implementaci této směrnice všemi členskými státy EU dojde k harmonizaci práva regulujícího výkon kolektivní správy. To má vést k posílení ochrany zájmů nositelů autorských práv.

Nová úprava má za cíl vyřešit některé současné aplikační potíže, zlepšit úroveň kolektivní správy, zefektivnit finanční řízení a zvýšit transparentnost kolektivní správy. Rovněž se počítá se zkvalitněním přístupu široké veřejnosti ke kulturnímu bohatství, a to zejména zjednodušením forem a postupů používaných pro udělování licencí uživatelům. Usnadnit by se však mělo i poskytování hudebních služeb online, především díky možnosti přeshraničního udělování licencí pro užití online hudby.

Současná úprava kolektivní správy obsažená v jedenácti paragrafech autorského zákona je ve vládním návrhu nahrazena mnohem detailnější úpravou, a to v paragrafech šedesáti. I to svědčí o snaze více regulovat kolektivní správu. Podívejme se nyní na nejdůležitější body navrhované novely.

Rozšíření doznala obecná ustanovení týkající se kolektivní správy, nově se objevují podrobná ustanovení o členství v kolektivním správci a jeho organizační struktuře. Výkon kolektivní správy se rovněž dočká podrobné úpravy. Až na případy stanovené zákonem (tj. až na povinnou kolektivní správu) bude výkon kolektivní správy založen písemnou smlouvou. Novela zákona ukládá též poměrně rozsáhlou informační povinnost kolektivních správců vůči nositelům práv.

Umožnění přeshraniční volby kolektivního správce touto novelou dále povede k rozšíření okruhu kolektivních správců oprávněných vzájemně se pověřit výkonem kolektivní správy. Proto obsahuje nová úprava i ustanovení ohledně závazků mezi kolektivními správci navzájem.

Novela předvídá i vznik registru děl nedostupných na trhu, který bude provozovat Národní knihovna a který bude zpřístupněn široké veřejnosti prostřednictvím internetu. V tomto registru budou obsažena slovesná díla, u kterých je umožněno uzavření hromadné licenční smlouvy na zpřístupnění mezi Národní knihovnou a kolektivním správcem. Tato rozšířená kolektivní správa má za cíl zpřístupnit ve všech knihovnách zdigitalizovaná slovesná díla nedostupná na trhu a navíc poskytnout i jiné služby v digitálním prostředí, jako jsou např. vzdálený přístup, tisk apod.

Velkých změn doznají také odměny. Nově mají být sazby odměn stanovené sazebníkem vycházejícím z objektivních a nediskriminačních kritérií a musejí být ve vztahu k těmto kritériím přiměřené. Kolektivní správce bude mít povinnost přihlédnout k účelu, způsobu, rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany a dokonce i ke srovnatelným odměnám v jiných evropských zemích a k vývoji inflace. Ministerstvo kultury pak platné sazebníky odměn zveřejní na svých internetových stránkách.

Větší transparentnosti kolektivní správy se novela snaží dosáhnout stanovením povinnosti uveřejňovat určité informace o kolektivním správci a činností, jíž se zabývá, na jeho webových stránkách. Jde např. o povinnost uveřejnit stanovy kolektivních správců, podmínky členství a podmínek ukončení pověření k výkonu kolektivní správy, vzorové licenční smlouvy, sazebníky odměn, seznamy smluv uzavřených s jinými kolektivními správci, seznamy členů vedení kolektivního správce apod.

Novela autorského zákona tedy přinese celou řadu změn v oblasti kolektivní správy, které by nebylo radno přehlédnout. Nicméně zůstává otázkou, jak dlouho potrvá legislativní proces a kdy nakonec novela nabude účinnosti.

Provozování kamery v motorovém vozidle

V poslední době se i v České republice začíná rozšiřovat trend využívání kamer v automobilech. Řidiči se tímto krokem snaží zejména předcházet případným nepříjemnostem, které mohou vyvstat v souvislosti s dopravní nehodou a následným dokazováním vlastní neviny. Tato kamera zpravidla zabírá výhled z předního okna a přispívá k usvědčení či dopadení pachatele dopravní nehody, proti kterému pak podle okolností může být zahájeno přestupkové, v závažných případech i trestní řízení. Je však otázkou, nakolik toto trvalé monitorování okolí zasahuje do soukromí těch osob, které jsou natáčeny bez poskytnutí souhlasu, a zda je takové natáčení vůbec v souladu se zákonem.

V České republice jsou osobní údaje všech fyzických i právnických osob chráněny zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, na jehož dodržování dohlíží Úřad pro ochranu osobních údajů. Ten se v nedávné době zabýval právě otázkou kamer v motorovém vozidle, přičemž dospěl k závěru, že v případě, kdy pořízené záznamy budou obsahovat i informace vztahující se k určeným či určitelným fyzickým osobám v souvislosti s určitým jednáním či událostí, se bude jednat o zpracování osobních údajů. Provoz kamery tudíž musí být s tímto zákonem v souladu, proto musí její provozovatel dodržovat určité povinnosti, nechce-li se dopustit protiprávního jednání. Provozovatel si musí předně uvědomit, že kamerový záznam má sloužit jako důkazní materiál v případě dopravní nehody, které byl provozovatel přímo či nepřímo účasten. Lze tedy kamerový záznam poskytnout Policii ČR v souvislosti s vyšetřováním dopravní nehody, následně soudu v trestním nebo správnímu orgánu ve správním řízení, pojišťovně pro likvidaci pojistné události či soudu v případě vymáhání náhrady škody, apod. Naopak zveřejňování videí s identifikovatelnými subjekty (postačí např. i registrační značky vozů) na internetových stránkách, např. na kanále YouTube, které je poměrně populární, v souladu se zákonem není. Běžná doba pro uchování záznamu by neměla překročit dva dny, např. použitím časové smyčky. To se samozřejmě nevztahuje na ty nahrávky, které mohou plnit roli důkazního materiálu, viz výše.

Souhlas nahrávaných osob není nutný za předpokladu, že výsledná nahrávka bude po dvou dnech buď smazána, nebo použita pouze pro účely výše uvedené. Provozovatel kamery má nicméně nadále vůči tomuto subjektu informační povinnost o existenci záznamu, kterou musí splnit nejpozději ve chvíli, kdy je nahrávka za výše uvedeným účelem skutečně použita.

Používání kamery v motorovém vozidle je tedy legální, pokud k němu dochází za účelem ochrany majetku nebo práv provozovatele či třetích osob. Naopak zveřejňování těchto nahrávek pouze pro zábavu či dokonce zveřejňování osobních údajů neurčitému okruhu osob je problém.

Zveřejňování záznamu zloděje na facebooku? Bez jeho souhlasu ne

Nejvyšší správní soud vydal v červnu 2016 rozhodnutí týkající se zveřejňování záznamů z kamerových systémů. Prodejce kol měl umístěné kamery ve své provozovně a po krádeži jejího kola zveřejnil na sociální síti Facebook záznam z kamer, který vyobrazoval osobu z krádeže podezřelou. Úřad pro ochranu osobních údajů uložil společnosti pokutu za správní delikt nesplnění oznamovací povinnosti dle zákona o ochraně osobních údajů (tj. za neoznámení záměru zpracovávání osobních údajů prostřednictvím kamerového systému) a za správní delikt zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu zpracování (tj. za zveřejnění kamerového záznamu). Předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů zamítla rozklad proti rozhodnutí úřadu a tím ho potvrdila.

Společnost podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž rozporovala spáchání správního deliktu zveřejněním kamerového záznamu. Proti obvinění ze správního deliktu nesplnění oznamovací povinnosti se společnost nebránila. Městský soud v Praze rozhodl ve prospěch společnosti a po provedení testu proporcionality určil, že převážil zájem společnosti-pořizovatele záznamů na ochraně majetku nad zájmem pachatele-subjektu údajů na ochranu osobních údajů. Souhlas subjektu údajů či jiný zákonný účel pro zveřejní v tomto případě nebyl dle názoru městského soudu nutný. Protože tedy společnost dle názoru městského soudu nebylo možno sankcionovat, nebo bylo alespoň nutno od potrestání společnosti upustit, zrušil soud rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ohledně správního deliktu zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu zpracování.

Úřad pro ochranu osobních údajů podal proti rozsudku Městského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek obsahuje právně závazný názor, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je zákonné. Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobce má právo na ochranu majetku prostřednictvím kamerového systému, ovšem účelem provozování kamerového systému je toliko eventuální předání záznamů příslušným orgánům veřejné moci a nikoli zveřejnění záznamů. Zveřejnění záznamů totiž rozhodně není nezbytné pro ochranu práv či právem chráněných zájmů pořizovatele kamerových záznamů, k tomu je dostatečné právě pořízení záznamů a jejich předání příslušným orgánům. Test proporcionality mezi zájmem na ochranu majetku a zájmem na ochranu osobních údajů v tomto případě není možné provádět, neboť zákon o ochraně osobních údajů stanoví jasnou hranici mezi těmito zájmy. Právo na ochranu majetku je dostatečně zajištěno možností instalace a provozování kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a možností použití záznamů příslušnými státními orgány. Jakékoli další použití kamerových záznamů, tj. jakékoli další nakládání s takto získanými osobními údaji nelze bez souhlasu dotčeného subjektu údajů ničím odůvodnit. Pokud tedy bude pořizovatel záznamů nakládat se záznamem jiným způsobem, bude odpovědný za správní delikt.

Názor Nejvyššího správního soudu tak, jak je popsán výše, není ovšem zcela překvapivý a je zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Již v usnesení ze dne 8.2.2010 Ústavní soud uzavřel, že: „poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“