Whistleblowingem se rozumí oznámení zaměstnance o nelegálních, neetických nebo nebezpečných praktikách zaměstnavatele. Pojem lze chápat i v širším slova smyslu, kdy tuto činnost neprovádí zaměstnanci, ale např. subdodavatelé apod.
České právo nenabízí zákonnou úpravu, natož definici tohoto pojmu, ač se v posledních letech diskuze na toto téma rozrostla. Opakovaně byly předloženy návrhy právní úpravy, které však zákonodárce nepřesvědčily. Kritizována byla nedostatečná promyšlenost návrhů a byly vznášeny pochybnosti o nutnosti whistleblowing regulovat. Konečně podobná zákonná úprava může dle kritiků kolidovat s etickými limity. Lze ji totiž chápat jako „donášení“, leckdy motivované finančně.
Přes chybějící právní úpravu ale ani v České republice nechybí jisté prameny poskytující návod, jak tuto problematiku uchopit. Vedle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí Heinisch proti Německu) nabídl nedávno několik pohledů na věc i Ústavní soud České republiky. Ten řešil případ, ve kterém zaměstnanci upozornili na jednání jejich zaměstnavatele, kterým byla čistírna odpadních vod. V té docházelo k opakovanému porušování technologické kázně, což mělo za následek poškozování životního prostředí. Zaměstnavatel těmto zaměstnancům následně okamžitě zrušil pracovní poměr. Ústavní soud proto musel porovnat veřejný zájem na ochraně životního prostředí se zájmem zaměstnavatele na loajalitu svých zaměstnanců. Soud nakonec dovodil, že jednání zaměstnanců bylo v pořádku v tom rozsahu, ve kterém informovali státní orgány právě o poškozování životního prostředí. Zaměstnanci nicméně poskytli tyto informace i ryze soukromým subjektům, kterým navíc sdělili i jiné, nesouvisející údaje. V tomto jednání Ústavní soud shledal zájem na poškození zaměstnavatele, ochranu proto zaměstnancům neposkytl a jejich stížnost zamítnul.
Podobný případ se před Ústavním soudem projednával jen o pár týdnů později. Zaměstnanec v daném případě ne zcela vhodně formulovaným textem upozornil potenciálního obchodního partnera svého zaměstnavatele na diskriminační podmínky a další vady výběrového řízení, kterého se zaměstnavatel hodlal zúčastnit. Opět šlo o poskytnutí citlivých informací soukromému subjektu. Ústavní soud v tomto případě ohrožení veřejných prostředků neshledal tak zásadním, aby bylo schopno ospravedlnit chybějící loajalitu, a stížnost smetl ze stolu rovněž.
Obě tato rozhodnutí porovnávají veřejný zájem se zaměstnaneckou loajalitou. Společně mohou budit dojem, že Ústavní soud whistleblowerům příliš nefandí. Takový jednoznačný závěr by byl ovšem klamný, neboť Soud v prvním případě jasně řekl, že pokud zaměstnanci informace o poškozování životního prostředí poskytli pouze orgánům veřejné správy, např. České inspekci životního prostředí, a nerozšiřovali o svém zaměstnavateli po okolí i jiné nelichotivé informace, ochranu by jim nejspíše přiznal. Jasné tedy je, že se případy whistleblowingu nedají posuzovat podle jednoznačného vzoru, neboť je většinou nutná aplikace zásady proporcionality.
Pískání na píšťalku zaznělo i u Ústavního soudu České republiky
20.11.2016
Nezařazené
No Comments
Jaroslav Tajbr
Whistleblowingem se rozumí oznámení zaměstnance o nelegálních, neetických nebo nebezpečných praktikách zaměstnavatele. Pojem lze chápat i v širším slova smyslu, kdy tuto činnost neprovádí zaměstnanci, ale např. subdodavatelé apod.
České právo nenabízí zákonnou úpravu, natož definici tohoto pojmu, ač se v posledních letech diskuze na toto téma rozrostla. Opakovaně byly předloženy návrhy právní úpravy, které však zákonodárce nepřesvědčily. Kritizována byla nedostatečná promyšlenost návrhů a byly vznášeny pochybnosti o nutnosti whistleblowing regulovat. Konečně podobná zákonná úprava může dle kritiků kolidovat s etickými limity. Lze ji totiž chápat jako „donášení“, leckdy motivované finančně.
Přes chybějící právní úpravu ale ani v České republice nechybí jisté prameny poskytující návod, jak tuto problematiku uchopit. Vedle rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí Heinisch proti Německu) nabídl nedávno několik pohledů na věc i Ústavní soud České republiky. Ten řešil případ, ve kterém zaměstnanci upozornili na jednání jejich zaměstnavatele, kterým byla čistírna odpadních vod. V té docházelo k opakovanému porušování technologické kázně, což mělo za následek poškozování životního prostředí. Zaměstnavatel těmto zaměstnancům následně okamžitě zrušil pracovní poměr. Ústavní soud proto musel porovnat veřejný zájem na ochraně životního prostředí se zájmem zaměstnavatele na loajalitu svých zaměstnanců. Soud nakonec dovodil, že jednání zaměstnanců bylo v pořádku v tom rozsahu, ve kterém informovali státní orgány právě o poškozování životního prostředí. Zaměstnanci nicméně poskytli tyto informace i ryze soukromým subjektům, kterým navíc sdělili i jiné, nesouvisející údaje. V tomto jednání Ústavní soud shledal zájem na poškození zaměstnavatele, ochranu proto zaměstnancům neposkytl a jejich stížnost zamítnul.
Podobný případ se před Ústavním soudem projednával jen o pár týdnů později. Zaměstnanec v daném případě ne zcela vhodně formulovaným textem upozornil potenciálního obchodního partnera svého zaměstnavatele na diskriminační podmínky a další vady výběrového řízení, kterého se zaměstnavatel hodlal zúčastnit. Opět šlo o poskytnutí citlivých informací soukromému subjektu. Ústavní soud v tomto případě ohrožení veřejných prostředků neshledal tak zásadním, aby bylo schopno ospravedlnit chybějící loajalitu, a stížnost smetl ze stolu rovněž.
Obě tato rozhodnutí porovnávají veřejný zájem se zaměstnaneckou loajalitou. Společně mohou budit dojem, že Ústavní soud whistleblowerům příliš nefandí. Takový jednoznačný závěr by byl ovšem klamný, neboť Soud v prvním případě jasně řekl, že pokud zaměstnanci informace o poškozování životního prostředí poskytli pouze orgánům veřejné správy, např. České inspekci životního prostředí, a nerozšiřovali o svém zaměstnavateli po okolí i jiné nelichotivé informace, ochranu by jim nejspíše přiznal. Jasné tedy je, že se případy whistleblowingu nedají posuzovat podle jednoznačného vzoru, neboť je většinou nutná aplikace zásady proporcionality.