Nedávno ukončený soudní spor započal podáním žaloby zaměstnancem, který požadoval po soudu určení neplatnosti okamžitého zrušení jeho pracovního poměru. K tomu se uchýlil zaměstnavatel z důvodu újmy na své dobré pověsti, kterou mu zaměstnanec měl způsobit tím, že poskytl své nepodložené názory na zaměstnavatele informačnímu webu, který je následně v článku zveřejnil. Případ se postupně dostal až k Nejvyššímu soudu ČR. Soud posuzoval zejména kolizi práva na ochranu dobré pověsti zaměstnavatele a práva svobody projevu zaměstnance a jejich provázání s pracovněprávními vztahy.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí připomněl, že svobodu projevu je v zásadě možné omezit, aby nedocházelo k závažným zásahům do osobnostních práv (včetně dobré pověsti právnické osoby – zaměstnavatele). Jednou z legitimních možností svobody projevu je sice oprávněná kritika, ta ale musí být věcná, konkrétní, přiměřená a vycházet z pravdivých (a podložených) skutečností. Pokud tuto charakteristiku kritika nenaplňuje, jedná se o exces, který může představovat neoprávněný zásah do dobré pověsti. Tento zásah má potom význam i pro vztahy pracovněprávní. Právo na svobodu projevu je dále omezeno i určitými povinnostmi vycházejícími z pracovněprávního vztahu, kdy je třeba tuto svobodu poměřovat s povinnostmi zaměstnance vůči zaměstnavateli, kam spadá i určitý stupeň loajality apod.
Nejvyšší soud po posouzení relevantních okolností (osoby zaměstnance, jeho funkce atd.) dospěl k názoru, že se v tomto případě jedná o porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, a potvrdil tak rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu zamítl. Ukončení pracovního poměru bylo tedy oprávněné.
Porušení pracovních povinností zaměstnance pomluvou zaměstnavatele
16.8.2017
Nezařazené
No Comments
Jaroslav Tajbr
Nedávno ukončený soudní spor započal podáním žaloby zaměstnancem, který požadoval po soudu určení neplatnosti okamžitého zrušení jeho pracovního poměru. K tomu se uchýlil zaměstnavatel z důvodu újmy na své dobré pověsti, kterou mu zaměstnanec měl způsobit tím, že poskytl své nepodložené názory na zaměstnavatele informačnímu webu, který je následně v článku zveřejnil. Případ se postupně dostal až k Nejvyššímu soudu ČR. Soud posuzoval zejména kolizi práva na ochranu dobré pověsti zaměstnavatele a práva svobody projevu zaměstnance a jejich provázání s pracovněprávními vztahy.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí připomněl, že svobodu projevu je v zásadě možné omezit, aby nedocházelo k závažným zásahům do osobnostních práv (včetně dobré pověsti právnické osoby – zaměstnavatele). Jednou z legitimních možností svobody projevu je sice oprávněná kritika, ta ale musí být věcná, konkrétní, přiměřená a vycházet z pravdivých (a podložených) skutečností. Pokud tuto charakteristiku kritika nenaplňuje, jedná se o exces, který může představovat neoprávněný zásah do dobré pověsti. Tento zásah má potom význam i pro vztahy pracovněprávní. Právo na svobodu projevu je dále omezeno i určitými povinnostmi vycházejícími z pracovněprávního vztahu, kdy je třeba tuto svobodu poměřovat s povinnostmi zaměstnance vůči zaměstnavateli, kam spadá i určitý stupeň loajality apod.
Nejvyšší soud po posouzení relevantních okolností (osoby zaměstnance, jeho funkce atd.) dospěl k názoru, že se v tomto případě jedná o porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, a potvrdil tak rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu zamítl. Ukončení pracovního poměru bylo tedy oprávněné.