Nejvyšší správní soud vydal v červnu 2016 rozhodnutí týkající se zveřejňování záznamů z kamerových systémů. Prodejce kol měl umístěné kamery ve své provozovně a po krádeži jejího kola zveřejnil na sociální síti Facebook záznam z kamer, který vyobrazoval osobu z krádeže podezřelou. Úřad pro ochranu osobních údajů uložil společnosti pokutu za správní delikt nesplnění oznamovací povinnosti dle zákona o ochraně osobních údajů (tj. za neoznámení záměru zpracovávání osobních údajů prostřednictvím kamerového systému) a za správní delikt zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu zpracování (tj. za zveřejnění kamerového záznamu). Předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů zamítla rozklad proti rozhodnutí úřadu a tím ho potvrdila.
Společnost podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž rozporovala spáchání správního deliktu zveřejněním kamerového záznamu. Proti obvinění ze správního deliktu nesplnění oznamovací povinnosti se společnost nebránila. Městský soud v Praze rozhodl ve prospěch společnosti a po provedení testu proporcionality určil, že převážil zájem společnosti-pořizovatele záznamů na ochraně majetku nad zájmem pachatele-subjektu údajů na ochranu osobních údajů. Souhlas subjektu údajů či jiný zákonný účel pro zveřejní v tomto případě nebyl dle názoru městského soudu nutný. Protože tedy společnost dle názoru městského soudu nebylo možno sankcionovat, nebo bylo alespoň nutno od potrestání společnosti upustit, zrušil soud rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ohledně správního deliktu zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu zpracování.
Úřad pro ochranu osobních údajů podal proti rozsudku Městského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek obsahuje právně závazný názor, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je zákonné. Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobce má právo na ochranu majetku prostřednictvím kamerového systému, ovšem účelem provozování kamerového systému je toliko eventuální předání záznamů příslušným orgánům veřejné moci a nikoli zveřejnění záznamů. Zveřejnění záznamů totiž rozhodně není nezbytné pro ochranu práv či právem chráněných zájmů pořizovatele kamerových záznamů, k tomu je dostatečné právě pořízení záznamů a jejich předání příslušným orgánům. Test proporcionality mezi zájmem na ochranu majetku a zájmem na ochranu osobních údajů v tomto případě není možné provádět, neboť zákon o ochraně osobních údajů stanoví jasnou hranici mezi těmito zájmy. Právo na ochranu majetku je dostatečně zajištěno možností instalace a provozování kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a možností použití záznamů příslušnými státními orgány. Jakékoli další použití kamerových záznamů, tj. jakékoli další nakládání s takto získanými osobními údaji nelze bez souhlasu dotčeného subjektu údajů ničím odůvodnit. Pokud tedy bude pořizovatel záznamů nakládat se záznamem jiným způsobem, bude odpovědný za správní delikt.
Názor Nejvyššího správního soudu tak, jak je popsán výše, není ovšem zcela překvapivý a je zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Již v usnesení ze dne 8.2.2010 Ústavní soud uzavřel, že: „poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“
Zveřejňování záznamu zloděje na facebooku? Bez jeho souhlasu ne
10.6.2016
Nezařazené
No Comments
Jaroslav Tajbr
Nejvyšší správní soud vydal v červnu 2016 rozhodnutí týkající se zveřejňování záznamů z kamerových systémů. Prodejce kol měl umístěné kamery ve své provozovně a po krádeži jejího kola zveřejnil na sociální síti Facebook záznam z kamer, který vyobrazoval osobu z krádeže podezřelou. Úřad pro ochranu osobních údajů uložil společnosti pokutu za správní delikt nesplnění oznamovací povinnosti dle zákona o ochraně osobních údajů (tj. za neoznámení záměru zpracovávání osobních údajů prostřednictvím kamerového systému) a za správní delikt zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu zpracování (tj. za zveřejnění kamerového záznamu). Předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů zamítla rozklad proti rozhodnutí úřadu a tím ho potvrdila.
Společnost podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž rozporovala spáchání správního deliktu zveřejněním kamerového záznamu. Proti obvinění ze správního deliktu nesplnění oznamovací povinnosti se společnost nebránila. Městský soud v Praze rozhodl ve prospěch společnosti a po provedení testu proporcionality určil, že převážil zájem společnosti-pořizovatele záznamů na ochraně majetku nad zájmem pachatele-subjektu údajů na ochranu osobních údajů. Souhlas subjektu údajů či jiný zákonný účel pro zveřejní v tomto případě nebyl dle názoru městského soudu nutný. Protože tedy společnost dle názoru městského soudu nebylo možno sankcionovat, nebo bylo alespoň nutno od potrestání společnosti upustit, zrušil soud rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ohledně správního deliktu zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu zpracování.
Úřad pro ochranu osobních údajů podal proti rozsudku Městského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek obsahuje právně závazný názor, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů je zákonné. Nejvyšší správní soud uzavřel, že žalobce má právo na ochranu majetku prostřednictvím kamerového systému, ovšem účelem provozování kamerového systému je toliko eventuální předání záznamů příslušným orgánům veřejné moci a nikoli zveřejnění záznamů. Zveřejnění záznamů totiž rozhodně není nezbytné pro ochranu práv či právem chráněných zájmů pořizovatele kamerových záznamů, k tomu je dostatečné právě pořízení záznamů a jejich předání příslušným orgánům. Test proporcionality mezi zájmem na ochranu majetku a zájmem na ochranu osobních údajů v tomto případě není možné provádět, neboť zákon o ochraně osobních údajů stanoví jasnou hranici mezi těmito zájmy. Právo na ochranu majetku je dostatečně zajištěno možností instalace a provozování kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a možností použití záznamů příslušnými státními orgány. Jakékoli další použití kamerových záznamů, tj. jakékoli další nakládání s takto získanými osobními údaji nelze bez souhlasu dotčeného subjektu údajů ničím odůvodnit. Pokud tedy bude pořizovatel záznamů nakládat se záznamem jiným způsobem, bude odpovědný za správní delikt.
Názor Nejvyššího správního soudu tak, jak je popsán výše, není ovšem zcela překvapivý a je zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Již v usnesení ze dne 8.2.2010 Ústavní soud uzavřel, že: „poškozený instalováním průmyslové kamery na veřejném místě sledoval legitimní cíl, tj. ochranu svého majetku a odhalení pachatele trestného činu, který by se jej osobně dotýkal. Pořízený záznam byl pak využit jen pro nezbytně nutný účel (prokázání viny stěžovatele v trestním řízení) a nebyl nijak zneužit, např. veřejným zpřístupněním záznamu, znevažováním stěžovatele ve sdělovacích prostředcích apod. Lze tedy uzavřít, že instalace průmyslové kamery a záznam jejím prostřednictvím získaný nenaplňuje znaky porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí.“