K zachycení podoby člověka je nezbytné jeho svolení. Jak ovšem postupovat v případě zaznamenání podoby člověka jinou osobou za účelem opatření důkazu pro soudní spor? Tedy v případech, kdy je kvůli účelu pořízení záznamu souhlas fakticky vyloučen? A je případně možné takový záznam v soudním sporu použít jako důkaz? V tomto případě proti sobě stojí totiž právo na ochranu osobnosti jednoho člověka a právo obrany vlastního soukromého zájmu druhého člověka. Názory na tuto problematiku byly nejednotné a i judikatura vyšších soudů procházela poměrně nekonzistentním vývojem.
V roce 2014 Ústavní soud použil na případ nedovoleného pořízení záznamu zaměstnancem při podání výpovědi tzv. test proporcionality (poměřoval zájem na ochraně osobnosti zaznamenaného a zájem na ochraně práv pořizovatele záznamu jako zaměstnance a jeho právem na spravedlivý proces). Soud judikoval, že zásah do práva na soukromí osoby (pořízením nahrávky) je plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, které hrozí závažná újma (ztráta zaměstnání). Tedy, že pokud je opatření jediného či klíčového důkazu možné pouze pořízením záznamu bez souhlasu nahrávané osoby, je osoba (obzvlášť je-li slabší stranou) oprávněna takový záznam pořídit.
Nejvyšší soud ovšem zaujal ve svém rozsudku z roku 2015 postoj zcela opačný. Rozhodl, že právo na podobu je významným osobnostním právem každého člověka, do kterého nelze zasáhnout bez jeho souhlasu, a to dokonce ani z důvodu získání důkazu pro soudní řízení. Pokud souhlas udělen není a k pořízení záznamu přesto dojde, pak náleží zaznamenané osobě právo bránit se proti tomuto zásahu právní cestou. Nejvyšší soud se v tomto rozsudku vůbec nezabýval tím, zdali za jiných skutkových okolností by pořízení záznamu a jeho použití jako důkazu možné bylo a zaujal postoj, že v případě, že je záznam pořízen bez souhlasu nahrávané osoby, musí být automaticky a bez dalšího vyloučen jako důkaz.
Nový občanský zákoník účinný od roku 2014 sice výslovně upravil možnost pořízení zvukového či obrazového záznamu osoby bez jejího svolení v případě, že se záznam pořídí či použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů osob. Toto ustanovení je dle Nejvyššího soudu ovšem vždy nutno vykládat s přihlédnutím k důležitosti absolutního osobnostního práva na podobu. Při pořizování nahrávky jiné osoby je také třeba zohlednit zákon na ochranu osobních údajů. Tento zákon se neuplatní pouze v případě, že záznam pořizuje fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu (například pokud fyzická osoba zaznamená hovor, jehož je účastníkem). Ale v případě, že pořízení záznamu dalších osob zasahuje mimo soukromou sféru osoby, která nahrávku pořizuje (například hovor zaznamená osobou najatý detektiv), nelze takové jednání považovat za výlučně osobní a je tedy nutné dodržet požadavky zákona o ochraně osobních údajů, které jsou stanoveny pro zpracování osobních údajů osob.25
Nahrávka jako důkaz
23.3.2016
Nezařazené
Comments Off on Nahrávka jako důkaz
Jaroslav Tajbr
K zachycení podoby člověka je nezbytné jeho svolení. Jak ovšem postupovat v případě zaznamenání podoby člověka jinou osobou za účelem opatření důkazu pro soudní spor? Tedy v případech, kdy je kvůli účelu pořízení záznamu souhlas fakticky vyloučen? A je případně možné takový záznam v soudním sporu použít jako důkaz? V tomto případě proti sobě stojí totiž právo na ochranu osobnosti jednoho člověka a právo obrany vlastního soukromého zájmu druhého člověka. Názory na tuto problematiku byly nejednotné a i judikatura vyšších soudů procházela poměrně nekonzistentním vývojem.
V roce 2014 Ústavní soud použil na případ nedovoleného pořízení záznamu zaměstnancem při podání výpovědi tzv. test proporcionality (poměřoval zájem na ochraně osobnosti zaznamenaného a zájem na ochraně práv pořizovatele záznamu jako zaměstnance a jeho právem na spravedlivý proces). Soud judikoval, že zásah do práva na soukromí osoby (pořízením nahrávky) je plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, které hrozí závažná újma (ztráta zaměstnání). Tedy, že pokud je opatření jediného či klíčového důkazu možné pouze pořízením záznamu bez souhlasu nahrávané osoby, je osoba (obzvlášť je-li slabší stranou) oprávněna takový záznam pořídit.
Nejvyšší soud ovšem zaujal ve svém rozsudku z roku 2015 postoj zcela opačný. Rozhodl, že právo na podobu je významným osobnostním právem každého člověka, do kterého nelze zasáhnout bez jeho souhlasu, a to dokonce ani z důvodu získání důkazu pro soudní řízení. Pokud souhlas udělen není a k pořízení záznamu přesto dojde, pak náleží zaznamenané osobě právo bránit se proti tomuto zásahu právní cestou. Nejvyšší soud se v tomto rozsudku vůbec nezabýval tím, zdali za jiných skutkových okolností by pořízení záznamu a jeho použití jako důkazu možné bylo a zaujal postoj, že v případě, že je záznam pořízen bez souhlasu nahrávané osoby, musí být automaticky a bez dalšího vyloučen jako důkaz.
Nový občanský zákoník účinný od roku 2014 sice výslovně upravil možnost pořízení zvukového či obrazového záznamu osoby bez jejího svolení v případě, že se záznam pořídí či použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů osob. Toto ustanovení je dle Nejvyššího soudu ovšem vždy nutno vykládat s přihlédnutím k důležitosti absolutního osobnostního práva na podobu. Při pořizování nahrávky jiné osoby je také třeba zohlednit zákon na ochranu osobních údajů. Tento zákon se neuplatní pouze v případě, že záznam pořizuje fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu (například pokud fyzická osoba zaznamená hovor, jehož je účastníkem). Ale v případě, že pořízení záznamu dalších osob zasahuje mimo soukromou sféru osoby, která nahrávku pořizuje (například hovor zaznamená osobou najatý detektiv), nelze takové jednání považovat za výlučně osobní a je tedy nutné dodržet požadavky zákona o ochraně osobních údajů, které jsou stanoveny pro zpracování osobních údajů osob.25